(zatím bez názvu)

Sníh a stříbrná nit

18. ledna 2016 v 14:39 | strigga
Je osmnáctý leden, sněží a já jsem jinde, než bych asi měla být...

Sněží a to u mě znamená jediný. A na ničem jiným nezáleží.
Je to hodně metaforický, já vím. Ale věřili byste, že si tuhle část (určitě poznáte, kterou) nosím v hlavě už roky a netuším, jak ji napsat? Čekala jsem dlouho. A nakonec mi došlo, že jednodušeji to ani nejde.
A je to taky hodně o mně. Ale to je všechno, co je o nich. Jejich i naše. A zároveň nikoho z nás, někde mezi náma, navždycky, neuchopitelný, něco, do čeho člověk musí vstoupit a smířit se s tím, že se topí.
Asi nejopožděnější vánoční dárek, co? :)

Malinký chladný hrnečkový svět

19. listopadu 2015 v 19:47 | strigga
Trochu o mně. Trochu víc o nich.

Ale tak to bylo vždycky.

♪♫♪ (nějak mi ten chlap nejde z hlavy)

Okna dokořán

17. srpna 2015 v 23:49 | strigga
Momentka. Když se člověk po měsíci, kdy si občas připadal jako hotový sociální bůh, začíná zase propadat, jednou prostě přijdou vzpomínky na tyhle dva. Příznačně ve chvíli, kdy zazní Winter song.

Je to kratičký, asi nicneříkající a kupodivu vlastně.. pozitivní? Že by se mi vracela schopnost lepšit si psaním náladu?
Doufám, že se máte krásně. :)

A nedívat se

27. května 2015 v 23:31 | strigga
Střípeček. Miniaturní. A mám jen mlhavou představu, kam přesně patří.. ale patří tam.

Někdy to nejde jinak

9. února 2015 v 9:44 | strigga
Poslední dobou nejenže sněží, ale já ještě k tomu narážím na strašně silné věci. Jako zrovna teď. A tak prostě.. některý ze starších střípků později, protože do skládačky teď přibývají nové :) i když tenhle je "datačně" zatím nejstarší.. starý zlatý časy. Někdy ne tak zlatý.

Sněží mi do pokoje. Do toho slyším ♪♫tohle. To se prostě tyhle úryvečky píšou samy, i když by se mělo spíš učit nebo tak..

Všechno je strašně zvláštní

2. února 2015 v 12:32 | strigga
Já se omlouvám. Já se jich nikdy nezbavím. Ani nechci, abych pravdu řekla. Když sněží a je únor, tak.. vlastně ani nemusí být únor, ale únor na mě obzvlášť působí. Když sněží a je únor, můžu dělat, co chci, ale vždycky jsem s nimi. Kdekoli. Kdykoli.
Je to jen malinkatý, nicneříkající střípeček.. vlastně jich mám víc, a víc jich tu taky nejspíš bude. Tenhle únor je kouzelnej. Asi na tu chronologii definitivně kašlu. Nepotřebuju mít jejich příběh chronologicky.. potřebuju ho mít, to je všechno :)

Modrostříbrnošedý ~ (intermezzo)

12. května 2014 v 21:35 | strigga
já nezapomínám.. pořád mám Jejich příběh v sobě.
Jen, jak to tak vidím, asi prostě nedokáže být chronologickej, ucelenej..

Po dlouhý době mi připadá, že jsem ve "verších" vyjádřila to, co jsem chtěla. :) Myslím, že nebude těžký poznat, ze kterýho období tenhle okamžik pochází..

II.

15. února 2014 v 2:26 | strigga
Je úplňková noc, tak... kdy jindy?

Druhá část je kratičká. Třetí bude o něco delší, myslím :) uvidíme, kam mě příběh vhodí, jsem sotva na jejím začátku.

This is my winter song to you, the storm is coming soon, it rolls in from the sea...

I.

10. února 2014 v 23:20 | strigga
Netuším, kam mě tenhle příběh zavede, jestli vůbec někam. Tedy, mám nějaké mlhavé ponětí, kam až bych ho chtěla dovést, ale co všechno se odehraje mezi tím.. to vážně netuším.

Tahle kapitola vznikla před necelým rokem. Vrátila jsem se v ní ke věcem, ke kterým jsem se vždycky vrátit chtěla; podívat se na události, které každý zná, z pohledu někoho jiného.
Je to taková kompilace inspiračních zdrojů z nejrůznějších povídek, co jsem kdy kde četla, a úvah, které na základě toho vznikly...
No, nechci to zbytečně protahovat. Prostě jsem ráda, že jste si ji zrovna vy dvě chtěly přečíst.. tady je.

Keneu, gratuluju k určitě úspěšně složené zkoušce, a Jaen, prosím, promiň mi to čekání :) snad tě aspoň moc nezklame. (Psala jsem to pro sebe, tak kdoví.)
 
 

Reklama
Reklama