Třicátýho prosince jsem měla takovej nádherně klidnej den sama pro sebe. To se poslední dobou skoro nestává (a chybí mi to, holt jsem nenapravitelný samotář) - a tak jsem z toho byla lehce v euforii. Vzala jsem psa (ne svýho, ale lepší než drátem do voka) a šli jsme se toulat do lesů a okolních vesnic (to se normálně taky nedá, protože teď žiju ve městě a nemám tam psa). Po návratu jsem dobrodružně navštívila místní Vietnamce a umatlala marinádu na kuře. A jelikož jsem zjistila, že je mi u toho zima a obrazovčička už zase ukazuje, že je uvnitř necelých devatenáct stupňů, rebelsky jsem v cizím domě zapla topení (hlavně to na mě prosím vás nepráskněte) a rozdělala oheň v krbu.
A někde mezi tím, myslím, že někde u marinády, ale možná taky ještě venku, jsem si vzpomněla na existenci tohohle dotazníku. A tak jsem se uvelebila na gauči, omotala se dvěma dekama, protože vytopit dvoupatrový dům chvíli trvá, a pustila se do toho. Protože je to konečně cesta, jak si v hlavě aspoň část těch věcí trochu srovnat. A myslím, že se mi to i trochu povedlo.
Pak jsem dlouho přemýšlela, jestli to zveřejnit.. ale víte co, kašlu na to. Kde jinde než tady už by to mělo být? Doufám, že jste si užili svátky a vstupujete do novýho roku s nadějí. :)
Mám se krásně. Šíleně unaveně, ale krásně. Konečně jsem se na chvíli zbavila (nebo skoro zbavila) nervozity a úzkosti, která mě štvala poslední týdny až k nepříčetnosti. A zjistila jsem pár důležitých věcí: například, že na úzkost nejlíp platí, když na ni prostě není čas. A taky, ač mě to trochu děsí, když jste s jinými lidmi. Ne že bych nebyla pořád stejný asociál, to jsem - ale pravda je, že začínám mít sem tam pocit, že potřebuju mít ke komu se vracet. Potřebuju mít tu možnost s někým si jen tak popovídat, dát si spolu čaj a něco vymýšlet, nebo jen tak tiše sedět a vědět, že tu někdo je. Potřebuju mít možnost nebýt sama, protože bez samoty bych sice nemohla žít - ale čistě s ní taky ne.
Žiju na krásným místě. Na první pohled se vám to nejspíš nezdá, ale je to krásný místo. Po zahradě nám v noci chodí lišky, kuny a ježci, v potoce občas potkáte ondatru. Běžně tu běhají jeleni, srnky, zajíci, poletují tu bažanti, žije tu spousta druhů ptáků, jednou jsme se psem kousek za domem (to tam ještě nebyla asfaltka) potkali divokou prasnici s mláďaty (celkem děsivý zážitek; aspoň že to bylo se Šantíkem, který měl dost rozumu, aby se za ní nevrhal, ale tiše se se mnou odplížil). Z okna mám výhled na les, nad kterým každý ráno vychází Slunce, a někdy večer se nad ním ze stříbrný páry vynoří obrovskej oranžovej úplněk. Je to jeden z nejkrásnějších lesů, co znám, a ani po osmi letech jsem se v něm nenaučila neztratit. Je to smíšenej les a jsou v něm místa, kde se dá ztratit dokonale, ať už schválně nebo omylem. Říkám mu Roklinka.
Tak já se teda taky hecnu, jsem si řekla. Vyplním ten dotazník, jsem si řekla. Abych v tom Keneu nenechala, jsem si řekla.
Tak tedy abyste viděli, že občas nějaký ten slib splním i já (očekávám, že spadne meteorit nebo tak něco). Rebelčin dotazník se mi vždycky líbil (teda ten dotazník, co používala poslední tři roky Rebelka, čí je to dotazník, to nemám tušení :D), a tak, i když jsem nikdy bilancovat nechtěla a poprvé to zkusila až předloni, z toho možná uděláme tradici.
Mwahaha. Se neví. Třeba bude tenhle rok ještě nudnější než ten uplynulý, a to už bych tam vážně neměla co psát. :D
Pokoušela jsem se sem napsat už víckrát, ale vždycky skončím u toho, že... já nevím. Vždycky - nebo skoro vždycky, za těch sedm let se možná pár výjimek našlo - jsem sem psala s nějakým pocitem, s.. s něčím, co jsem chtěla nejenom sdělit, ale i předat. Atmosférou toho, co napíšu. A myslím, že párkrát se mi to i povedlo - i když si to možná jenom namlouvám, ale pořád lepší věřit něčemu než ničemu.
Víte, někdy mívám pocit, že tam, kde jsem, jsem úplně špatně. A zvlášť na jaře, když prší. A na podzim, když fouká vítr, a v zimě, když jsou pláně zasněžený. A v létě, když cestuju všude možně, a taky vždycky, když jsem na horách. A tím "kde jsem" nemyslím místo, kde zrovna jsem v tom okamžiku, ale život, který žiju.
Když se nad tím zamyslím (a myslím na to častěji, než bych chtěla), já vlastně.. já vím, co chci. Vážně je ode mě strašně pokrytecký vymlouvat se, že dělám, co dělám, protože hledám sama sebe, protože ještě nevím, co bych vlastně chtěla dělat. Ne, já to vím. Jen jsem srab, který neví, jak toho dosáhnout.
Měla bych dělat něco úplně jiného, což... u mě zaprvé není novinka, a zadruhé jsem smysl pro povinnost prostě nikdy neměla. Snažila jsem se mu naučit. V některých ohledech už mu dokonce i ustupuju. Jenže... zároveň cítím, že s každým dalším ústupkem to ze mě dělá někoho jiného, někoho, koho nechci znát. Někoho, kdo upřednostňuje studium a práci před věcmi, které vždycky upřednostňoval úplně před vším. Když vás ve dvě ráno přepadne strašná chuť psát, jenže vy jste ksakru v polovině referátu na tlumočení, a víte, že se ten projev musíte naučit nazpaměť.. dřív jsem mívala jasnou odpověď. Ráda bych ji měla i teď, poněvadž už mi všechna ta povinnost leze krkem. Nechci být někým jiným.
(- A ty si vážně myslíš, že tohle bude někdo číst..? - Sklapni, jo? Dík. - Není zač. - SKLAPNI!)
1) Konečně jsem dočetla Muchovu Pravděpodobnou tvář. A napsala na ni tu esej, co jsem měla napsat už před rokem. Pasujte mě někdo na Rytíře Nadzvukové rychlosti..
2) Podruhé jsem nezvládla zkoušku v autoškole. Podrobnostmi netřeba nikoho zatěžovat :D snad jen, že je to věc, která mě několik posledních měsíců ubíjí a trápí nejvíc ze všeho (i když už mnohem míň než dřív), a nejradši bych se na ni už definitivně vykašlala a po zbytek života š'tastně jezdila vlakem. Nenávidím řízení, nenávidím auta, a ze všeho nejvíc nenávidím ty okvádrované pány z magistrátu, kteří s kamenným výrazem obsadí zadní sedadlo, zapisují si do desek a nakonec vám sdělí, polopatě řečeno, že jste úplný idiot. (Vážně, nemáte tu ještě někdo pocit, že na tahle místa se musí pořádat speciální casting? Představuju si to nějak ve stylu "Hledáme co nejnepříjemněji vyhlížejícího muže středního věku, s povahou od přirozenosti nedůtklivou, který se v životě neusmál a rád si připadá důležitě. Pozn. Spěchá!)
Včera jsem kamarádovi napsala (zasmějte se mým způsobům konverzace s přáteli) následující shrnutí posledních dní:
"Já se teď dva týdny utápěla v solidní depresi.. dneska asi přišla po velmi krátkých peripetiích jen o něco delší katastrofa, následovaná zajímavou sebereflexivní katarzí, která vyústila v alespoň trochu vyrovnanější duševní stav než doposud."
Při téhle "sebereflexivní katarzi", jednoduše řečeno při procházce se psem, což dělám vždycky, když se potřebuju uklidnit, mě pak napadla ještě jedna spásná myšlenka.
První člověk, kterému se musíš umět podívat do očí, jsi ty sám.
Už jsem málem zapomněla, jak uklidňující je pohled na hvězdy... když po tolika týdnech konečně odplují mračna a nechají oblohu čistou. Jak uklidňující je vidět, že se Kassiopeia ani Velký vůz nikam neztratily. Jak uklidňující je jen tak stát a dívat se, s tiše kňučícím psem po boku - nevím proč, ale ptejte se psa... kdoví, co se mu honí hlavou. Jsem prostě jen ráda, že tam byl se mnou.
Po tak dlouhé době zase vyšly hvězdy a já jsem z toho asi mírně patetická. No, kdo to tu čte už nějakou dobu, asi si vzpomene, jak nablble blízký vztah mám ke hvězdám (ať to zní jak chce paradoxně - ostatně, já miluju paradoxy). Měsíc v polovině, obrovský, naoranžovělý, visí těsně nad lesem... jediný chvíle, kdy mám vážně ráda pohled z tohohle okna.
Ehmehm. Přátelé, kamarádi. Milí platící a tak. Za těch skoro šest let, co tenhle blog existuje, jsem nikdy nenapsala bilancovací koncoroční článek. No, prý není nikdy na nic pozdě... což teda doufám, poněvadž bych si vážně ráda jednou zkusila ten seskok padákem a - jo, jasně, už mlčím.
Jsem snílek. Naivka. Idealista. A nikdy, nikdy v životě se z ničeho nepoučím, i kdyby to něco měla bejt traverza, která mi třikrát za sebou spadne na hlavu. (No, v tom případě bych se mohla třeba poučit posmrtně. Třeba.) Následujících jednadvacet bodů se týká uplynulýho roku (což by bez mého briskního vysvětlení jistě nikoho nenapadlo) a toho, co pro mě znamenal. Možná tam někteří z vás naleznou zmínku o sobě. Nebojte, furt tam jenom někomu za něco děkuju. :)
Pomalu zase začínám věřit, že Malý princ neumřel...
A tak zase po nějaké době vylejzám na světlo. A zrovna stylově sedmnáctého listopadu. Nebylo to tak úplně plánované, původně měl být tenhle článek úplně jiný, ale... upřímně, mně se vůbec nechce mluvit o uplynulých skoro-dvou měsících. Nestály za nic. Měla jsem v hlavě takový zmatek, že mě dost často ovládal pocit, že jsem ztratila sama sebe. Že už vůbec nevím, kdo jsem, a jakmile člověk začne pochybovat sám o sobě, je to... divné. Nevím moc, jak to popsat. Ale myslím, že už se z toho bahna zase pomalu škrábu ven.
Na táboře jsme hráli jednu takovou hru. Něco na způsob diskuse, kde vždycky někdo položil otázku a každý sám za sebe se měl rozhodnout, jestli souhlasí nebo ne. Kromě toho, že jsem tam byla za toho šaška, co zvoní zvonečkem jak idiot, kdykoli už se debata přestane týkat tématu, dolejvá čaj a říká si vedoucí, jsem se nakonec odvážila taky jednu otázku položit. Znamenala pro mě moc a ani jsem nepředpokládala, že by nad ní někdo z těch třinácti až patnáctiletých lidí nějak vážně uvažoval. Koneckonců, mě samotnou trápí tak poslední rok dva.
Sportu zdar, nazdar! Ozývám se ze záhrobí! *nadšeně mává ještě deset minut poté*
Víte, čeho se strašně děsím? Že jednou otevřu mail (začíná to dost děsivě, co?) a najdu tam zprávu, která mi bude sdělovat, že "už tři měsíce jste se nepřihlásili do svého blogu strigga.blog.cz". Protože pak bych asi musela skončit. Protože tohle pro mě není jenom "můj blog strigga.blog.cz". Je to můj domov, domov mých myšlenek, mojí fantazie. Je můj a jenom můj a nikomu na světě bych ho nepřenechala. Tady bydlím, tady myslím, tady píšu, tady jsem svobodná... vím, zní to pateticky, ale pro člověka jako já je nezbytně důležité mít právě takovéhle místo.
Takže když už jsem ho tak úžasně vychválila, neměla bych ho tak zanedbávat, žejo. :D
Kdo se chce nechat unést úžasnou hudbou, může tady. :)
Ach jo. Já mám tak ráda klid, tolik miluju ty chvilky, kdy se uprostřed všeho toho všedního chaosu člověk zastaví a řekne si... a dost. Teď chvíli postojím a to okolo kolem mě propluje, aniž by se mě dotklo.
Je mi smutno. To se pak člověku blbě píše, však víte... i když jde spíš o specifický druh smutku, možná spíš prázdno než smutek. Podivný prázdno. Ale už tu po dvou týdnech nechci mít pořád ten stejný novoroční článek.
Tak mě napadlo, že bych si mohla zanadávat. To mi jde poslední dobou moc dobře. xD
Jak se tak pročítám svou starší poezií, začíná mě to děsit. Musím se stále sama sebe ptát: kde nastala ta změna? Proběhla tak nějak... nepozorovaně, až jsem si jí téměř nevšimla. Nebo možná až příliš pozdě.
U svých básniček z let 2007 a 2008 se pořád zmiňuju o nějakém "smyslu"... opravdu jsem ho v nich viděla? A vidím ho i dnes, nebo jen zkresleně? Jak je možné, že i mí tehdejší čtenáři tvrdili, že ho vidí a že se jim to líbí - to jsme byli všichni tak slepí?
Milovat svět takový, jaký je, je stejně těžké jako snažit se ho změnit. Ale co je lepší? A existuje vůbec správná cesta?
