Verše z dílny šílené striggy

A tak se toulám světem pod hvězdami

5. května 2017 v 7:55 | strigga
Žiju!

V dubnu jsem se, jako už tradičně, vyskytovala převážně na DMD. Kromě toho jsem absolvovala několik skvělejch výletů, dračák, přečetla pár knížek, chodila do práce, cvičila (dokud mě neskolila nějaká chřipka či co - ale od příštího týdne zase začnu! :)) a bylo to.. prostě fajn, i když někdy vyčerpávající. Taky jsem, i když zpětně nějak nechápu kdy, měla čas i na přemýšlení, a zvlášť jedno páteční Povzbudivý povídání na sosácích mě inspirovalo k několika věcem, který hodlám v brzký době zrealizovat. Udělat si život trochu smysluplnější. A k tomu.. no.. ale o tom zase jindy. (Někdy, až v tom budu mít sama víc jasno.)

Tohle mě napadlo tuhle předevčírem v práci (evidentně je to inspirativní prostředí :D), nejsou to verše, nýbrž nějak do podoby strof poskládaná próza, což je formát, kterej mi poslední dobou dost vyhovuje :D, a je to hodně inspirovaný touhle úžasnou písničkou (už jsem říkala, že jsem v dubnu taky objevila několik skvělejch písní?) a názvem alba, ze kterýho pochází. Autorovi děkuju, hrozně jsem si to psaní užila. :)

O ztraceném kuřátku & Otázky

9. března 2017 v 8:04 | strigga
Možná bych mohla zapřemýšlet nad založením nový rubriky - jmenovala by se třeba nějak jako "Z čeho se potřebuju vypsat, ale neumím tomu dát smysluplnou prozaickou ani básnickou podobu, a tak prostě vrším věty na sebe a doufám, že mi to tam někde odpustí"..

To by se ovšem nevešlo do menu. Tak třeba "ZČSPVANTDSPABPATPVVNSADŽMTTNO". Jo. To je mnohem lepší, vážně.

Čas voní kvítku vřesový

2. března 2017 v 8:35 | strigga
Tak jsem se (místo tvorby referátu, který mám za dvě hodiny, haha) probírala starými fotkami, z nichž by bylo možno ve fotošopu něco stvořit (díky, Blanch a Carmen, že u mě podporujete již tak rozvinutou prokrastinaci), a přitom jsem našla ji. Je sice z roku 2014, ale nějak.. ji mám prostě ráda a přijde mi škoda, aby tu nebyla. Je taková.. hodně moje. A pamatuju si přesně ten pocit, když jsem ji psala - na vrcholu Warschenecku, necelých 2400 metrů nad mořem, v mlze a zimě, zatímco se mi na vaříku za karimatkou vařily těstoviny. :)))

Pro tebe

12. února 2017 v 1:18 | strigga
Co na to říct?

Snad jenom - světe div se, já snad poprvé v životě dobrovolně napsala něco o lásce! :D

Jarní havrani

5. února 2017 v 16:40 | strigga
Ehm.. co na to říct. Tall mi kdysi řekl, že jsem depresivní autor. Komukoli jsem to řekla, myslel si, že to není pravda.. ale já mám popravdě za to, že je. Poslední dobou navíc bojuju s tím, jak vyjádřit a dostat ven pocity, který se ve mně hromadí.. možná už neumím bejt tak intuitivní jako dřív? Možná jsem si přestala tolik věřit. Každopádně, tohle je něco jako první vlaštovka. Napsaná narychlo, v práci, jak mi přišla pod ruku, neotesaná, s ostrými hranami.. ale taková má být. Symboly mi stejně nikdy moc nešly. :)

Doufám, že se máte dobře.

Kdo jsem

28. listopadu 2016 v 9:39 | strigga
Taková.. rozepisovací. Aby se mi zas psalo líp a líp. :) Protože ať se toho změní, kolik chce, tohle vzdát (a tohohle se vzdát) nechci..

Jestli sem teda občas ještě někdo zavítá.. Doufám, že se máte krásně.

(Mimochodem, právě jsem si všimla, že téma týdne je "After all this time?". No, to docela sedí. :D (Always.))

Tečka

22. června 2016 v 9:48 | strigga
Za poslední měsíce se mi život totálně obrátil naruby. Chvíli trvalo, než mi přestala jít hlava kolem natolik, že jsem zase vzala do ruky propisku a papír.. Ale už mi to strašně chybělo.

Každý příběh má na konci tečku. Teda některý maj na konci vykřičník nebo trojtečku, některý šílenější dokonce otazník, středník, dvojtečku, pomlčku nebo ampersand, ale víte, jak to myslím.
Nebo taky ne. Nejsem si ani jistá, že vím, jak to myslím já. Tyjo, koukám, že ohledně kvality mýho vyjadřování se taky nezměnilo vůbec nic :D

Chtěl bych se dívat

9. března 2016 v 21:01 | strigga
Já žiju! A občas i něco napíšu - i když poslední dobou píšu opravdu málo, a ani to, co napíšu, tady skoro nikdy neskončí. Myslím ale, že je čas se zase pokusit přesvědčit sama sebe, že sem můžu napsat cokoliv. Myslím, že jsem o ten pocit trochu přišla - a nikdo a nic za to nemůže, to jenom.. mě prostě jednou za čas přepadne pocit, že.. heh, ještě to tak umět vyjádřit. Pamatuju si, jak jsem ještě neměla problém vyjádřit celkem cokoliv. (Taky pamatuju doby, kdy jsem uměla být docela konkrétní. Vážně.. :D) Přijde mi, že se ve všech ohledech nějak.. minimalizuju.
Ale poslední dobou mám v hlavě zmatek tak extrémní a moje náladovost dosáhla takového vrcholu, že se musím pokusit o nápravu aspoň jedné důležité věci.
Tak proto tohle.

Dvě svíčky

26. listopadu 2015 v 1:10 | strigga
Letos jsem to zvládla bez přílišnýho sebemrskačství, v tichosti, jen se dvěma svíčkama ráno a dvěma večer. A s pár slzama a se spoustou myšlenek. Asi se věci vážně pomaličku mění, i když to obvykle nevnímám. A přitom vím, že je to tak dobře. Že jsem se ti nezpronevěřila a neochudila se o nic z toho, co ve mně bylo. Jen jsem tu bolest přetvořila v něco lepšího, co občas bolí stejně, ale většinou mi spíš vhání na tvář úsměv. Ráda na tebe vzpomínám. Už to tolik nebolí. A za to děkuju.

Už dlouho

18. října 2015 v 23:25 | strigga
Už nějakou dobu (vlastně docela dlouho) si píšu básně akorát tak do šuplíku, protože mi v nich něco chybí.
Možná mi v nich chybí zima. Což je divný. Vždycky se mi líp psalo na jaře.
No, každý ví, časy se mění.. tahle se mi psala dobře, i když je o nepsaní.
Tak je tu.

Barvy

25. května 2015 v 2:05 | strigga
Přiznávám momentální a velmi silnou inspiraci tímhle naprosto kouzelným Rebelčiným drabbletem - a ♪hudbou k němu. Přiznávám dokonce, že jsem si z toho ukradla jeden obrat. Tímto prohlašuji, že není můj a nečiním si na něj žádný nárok :) omlouvám se. Napsala jsem to, protože člověk občas musí.
A já musela.
A napsala jsem to hlavně kvůli jinýmu obratu.. který mi straší v hlavě už hrozně dlouho. Byl to takový momentální zásah.. doufám, že se máte krásně. Můj život je teď na hodně podivný vlně - netuším, kam mě nese, ani jestli mě vynese výš, abych líp viděla, nebo utopí. Lituju jen, že jsem se nikdy neučila surfovat :)) nepotřebuje pak člověk všechny barvy světa, aby ho vytáhly a odnesly?
Jasně, strigg, jasně - dáváš smysl asi jako deštník a ta druhá věc na operačním stole. Jsou dvě ráno. Jdi spát.

Ukolébavka

14. května 2015 v 0:34 | strigga
Já sem ty svý drabblata z DMD dávám taky jak z chlupatý deky.. mám vtíravý dojem, že tu pořád chybí i značná část z roku 2013. :D No nevadí. Ale tuhle tu mít chci, protože.. no, protože to je jedna z mála poezií, co jsem do DMD za ty čtyři roky napsala. Vlastně jen asi jedna ze dvou. A mnohem upřímnější než ta první. Napsaná asi ve tři ráno.. měl to být muzikál, čili to muselo mít formu scénáře, ale vylezla mi z toho v podstatě báseň. (Co v podstatě! Formálně vybroušenější báseň jsem dlouho nenapsala, můžete si povšimnout, že každý verš má jedenáct slabik, což se mi obvykle nestává a upřímně na to kašlu :D ale tady mi to tak nějak vyšlo.)

Doctorovská. Ale i bez Doctora v tom snad něco je. (Ačkoli to k němu patří. Jenom ať to proboha nevidí Moffat, ten by z toho stopro udělal hroznej maglajz.)
Téma bylo tak šílený, že už si ten název snad ani.. jo - "Pravda je ženského rodu, protože je spíše krásná než praktická". A já na takovou hovadinu nedokázala napsat humor.. asi se ze mě stává fakt morous.
A mohlo to mít dvě stě slov.

A kdybyste ji nečetli.. pusťte si aspoň ♪tohle. Jednou ten film musím zas vidět. Je to už tolik let..

Už zase můžu

2. května 2015 v 1:58 | strigga
Už zase můžu - ten pocit, že už zase můžu psát sem. Ta zvláštní euforie z konce DMD, který jsem si neskutečně užila.. ale na kterým se mi letos strašně málo dařilo být sama sebou.
A ten pocit, když najednou při čtení výběrů sama sebou jsem.
A můžu si napsat tohle.

Patří k tomu ♪♫♪, díky který jsem to napsala, a kterou jsem objevila tady..

Stopy ve sněhu

22. února 2015 v 18:28 | strigga
Letošní první jarní. Divný pseudoverše, ale co s nimi mám dělat.. Sedím si tak v pokoji, žehlím a najednou dojede audiokniha a já přes na mikroventilaci otevřené okno slyším... ptáky. Ptačí zpěv. A každé jaro mě to znovu uhodí, pokaždé trochu jinak, protože si říkám, jak je možné, že mi to celou zimu nechybělo, že mi to nepřišlo zvláštní? A najednou tu zase jsou, jako by nikdy neodešli, jako by svět bez toho jejich zpěvu ani nemohl existovat, jako by bez něj byl úplně nepředstavitelný.
A každý rok mi dochází pár věcí..

A myslím, že každý má svoje stopy ve sněhu. Já moc dobře vím, čí jsou ty moje.

Únava

18. ledna 2015 v 17:17 | strigga
Už je to pár let, co jsem ztratila cestu. Od tý doby je všechno jiný a tak příšerně stejný a nikam to nevede. Mám pocit, že se od tý doby snad doma i víc hádáme (pokud je to vůbec možný) - moje budoucnost, věc, o který nic nevím a která se ztratila někam do neznáma, se stala předmětem hádek, stejně jako moje přítomnost, a každý si myslí, že mi může říkat, co mám a co nemám a já že ho poslechnu, protože je to prostě přirozený, jako by to ani nebyl můj život, o kterým se mluví, ale život někoho jinýho, nebo spíš, hůř, jako by můj život někomu jinýmu patřil.

A já jsem z toho unavená. Mám toho dost. Nějak to na mě padlo. Promiňte. Je to krátký a blbý a výplod bolavýho vzteku.

Za plotem

14. ledna 2015 v 21:39 | strigga
Poslední dva dny byly zrádný. Tohle mi nemůžete dělat: nemůžete mi dát nádherný jarní den se sluníčkem, které doopravdy hřeje, a zelenou trávou, kouzelným večerním světlem na střechách a hvězdami jasnějšími než křišťál, nechat ve mně rozkvést naději a pak mi ji zase najednou, násilím a bezohledně vyrvat. Jasně, že jsem nečekala, že zima skončí a v polovině ledna zavládne jaro. Ale člověk se té touze prostě neubrání.
Jaro, jaro, jak dlouho ještě.. nebo ať je aspoň pořádná zima, ať mrzne a nasněží a zamrznou rybníky a louže. Tohle počasí je děs.

Poslední rok a něco jsou dost děs i moje verše.. ale stejně si to neodpustím - a tak vytahuju ze sešitu jednu letní, srpnovou. Je kratinká a nesmyslná, ale pro ten pocit z jejího psaní, který si přesně vybavuju, protože mám přesně v hlavě vyryté to místo - přestávky na oběd na Kratochvíli, sezení a vyhřívání se ve výklenku ve zdi u dveří. Je tam výhled na vyvýšený plot, a za plotem není vidět nic: jenom mraky a obloha. Samotný konec světa. A člověk si může představovat, že za ním je úplně cokoli.
Skoro každý den jsem tam seděla a představovala si..

(.. dobře, konec ztrácení se ve vzpomínkách, běž si číst toho Lazarilla! Nebo toho Maríase! Nebo prostě něco, uč se, uč se, UČ SE!)
(Nah, to víš že jo.)

Lucernička

25. listopadu 2014 v 19:42 | strigga
Dneska je to rok, tak se omlouvám, jen.. si to potřebuju nějak vyventilovat. Neklade si to žádný nároky, nic, jen.. prostě to potřebuju. Jinak asi začnu křičet nahlas.

Vzpomínky na modrou

22. září 2014 v 11:41 | strigga
Chrchlám a počítač mi poskakuje na kolenou. Snažím se přesvědčit sama sebe, že vylézt zpod deky a vyrazit se psem bude.. ale však to znáte.

Je to jen takový oťukávání, pořádně neukončený, bez pointy, neotesaný, jednoduchý, nesmyslný. Ale po dlouhý době, kdy jsem nedokázala napsat prakticky nic, je to prostě.. něco. A ani nevím, jak mě to vlastně napadlo :) a víte co, mně se to takhle vlastně líbí.

A rozhodně to chce ♫tohle :)

Tisíc je písní o noci

10. června 2014 v 22:14 | strigga
Hobitovská. Ale jenom lehoulince. Kratinká, letní, táborová, ohnišťová, cestová.. připomíná mi moje starší básničky. :) Dnešní večer mi je připomíná. Ten vzduch a Měsíc a oheň.. a všechno.

Myslela jsem, že múzák má snad zase dovolenou, ale.. vždycky se vyplatí počkat na vhodnou chvíli. .)

Měsíční

18. února 2014 v 21:22 | strigga
Kratičká, napsaná dnes ráno po cestě z kolejí na Volze od Ravenky, která mě u sebe milosrdně nechala přespat. Kolem šesté byla úplná tma, zima a nad vysokými paneláky kolejí svítil Měsíc tak jasně, až to v té okolní polomlze bylo zvláštní.

Přišla mi do cesty jedna pozitivní věc, dala mi naději i strach a ukázala mi, že ještě umím cítit. Až moc.

Po cestě do školy mi pak v metru zničehonic, netuším proč, naskočilo v hlavě: Jakmile člověk začne věřit na kouzla, začnou se dít...

 
 

Reklama