III. Evan

4. září 2015 v 20:08 | strigga
Slavnostně prohlašuji, že mým největším prokletím je psaní všeho nejprve v ruce. Neumím prostě psát rovnou do počítače. Důsledkem čehož je, že všechno hodiny přepisuju. Nesnáším se.
Čas na další sebeterapii.

Třetí část příběhu do již skončeného Klišé Binga. (Začínám si říkat, že to nazvu polopaticky třeba Židle. Aspoň bych konečně přiznala svůj nedostatek fantazie. :D) Kdyby to ještě bylo aktuální, vybarvila bych si políčko Noční můry.
Touto částí taky oficiálně přiznávám fandom, ke kterému to celou dobu směřovalo. Ještě jednou moc děkuju budečským autorkám a doufám, že mě ani po přečtení neukamenují. Co se zdá nevysvětlené, nevysvětlené opravdu je, ale možná se to časem i vysvětlí...
Moc děkuju taky popoháněčům, pomáhá to. Vaše činnost je vysoce ceněna!

Jo, a rating. Pro jistotu 12+, kvůli začátku. Takže děti, vyčůrat, pomodlit a na kutě.



***


Když jsem byla malá, dost silně na mě zapůsobila jedna z těch dětských hororových historek. Upřímně gratuluju tomu, kdo ji tenkrát do toho Bravíčka vymyslel, protože mě děsila celé dětství i dospívání a značný kus dospělosti: možná ji znáte, když jsem ji zkusila vyprávět přátelům, zjistila jsem, že je dost rozšířená. Hraje v tom roli malá holčička, její milovaný pejsek a kapající kohoutek, jestli vám to něco říká a nechcete v sobě probouzet staré děsy, následující odstavce klidně přeskočte.
Pro ty, kdo neznají: malá holčička v noci špatně spí, ale naštěstí má svého milovaného pejska, kterému vždycky z postele nastaví ruku, pejsek ji láskyplně olízne (mlask!), a ona s pocitem bezpečí může klidně usnout. Jednou večer, když uléhá, ale holčička zaslechne kapající kohoutek z koupelny. Dostane trochu strach, voda ovšem kape pomalu a rytmicky a ona nakonec jen natáhne ruku, pejsek jí olízne dlaň (mlask!), a holčička se uklidněná propadá do světa snů. Další večer se situace opakuje, a zdá se, že voda kape o něco rychleji. Holčička se bojí vstát, a tak jen natáhne ruku, ozve se povědomé ubezpečující mlask!, a ona usíná neklidným spánkem nejistých.
Třetí večer ale situace začíná být neúnosná. Kapání z koupelny nabírá na takové intenzitě, že se zdá, jako by voda chvílemi naplno tekla. Je nepravidelné, jako by si v koupelně s kohoutkem někdo hrál. Strachy paralyzovaná holčička nastaví ruku, ale ani známý dotyk mokrého jazyka na dlani (MLASK!) ji tentokrát neuklidní. Celá roztřesená se zvedne a zamíří ke zdroji zvuku. A když pak pomalu, na škvírku otevře dveře do koupelny, vidí, že na kohoutku je napíchnutá uřezaná hlava jejího pejska a do umyvadla odkapává jeho krev.

Tady příběh končí, a to je podle mě to nejhorší. Celé dětství snad neuplynul den, kdy bych aspoň na vteřinu nezauvažovala nad tím, jak to bylo dál. Komu, nebo čemu, patřilo poslední mlasknutí? Co udělala holčička, došlo jí to včas? Nebo se vrátila do pokoje? Jak dlouho to něco asi pod její postelí číhalo? Co se stalo pak?
Začala jsem tehdy každý večer do postele skákat tak ze vzdálenosti metru až metru a půl, aby na mě případně to něco nemohlo, a namluvila jsem si, že na posteli je bezpečná zóna, kde můžu klidně spát. Nikdy bych ani na centimetr nevystrčila ruku přes okraj postele, a když se mi to náhodou ve spánku povedlo (nebo když jsem nedejbože z postele spadla!), probouzela jsem se s bušícím srdcem a zpocená od hlavy až k patě. Přes den jsem tisíckrát prostor pod postelí prohlédla a ujistila se, že tam nic není. Jakmile se ale setmělo, prostor pod postelí jako by pro mě přestal být kontrolovatelným místem. Mohla jsem si namlouvat cokoli, ale stejně jsem nakonec vždycky za světla lampičky skočila do peřin z co největší dálky a v duchu děkovala tátovi, že mi žárovku namontoval přímo nad postel, takže kvůli jejímu zhasínání nemusím vstávat.
Samozřejmě že jsem se jako poměrně racionální člověk taky tisíckrát pokoušela uchopit příběh logicky. Přesvědčila jsem sama sebe, že každá aspoň trochu rozumně uvažující holčička by přece krucinál nejdřív o tom kapajícím kohoutku řekla rodičům, poručníkům nebo aspoň vychovatelce v sirotčinci (ono taky které malé dítě žije proboha úplně samo, navíc v domě a se psem?). Chápala bych, že o svém strachu jim pomlčela - já taky dodneška našim nic neřekla, jsou prostě takové povahy - ale kapající kohoutek? To je přece věc, kterou by měl takový tatínek když ne vyřešit, tak aspoň vědět, ne? Ujišťovala jsem se, že by ta holčička musela být úplně vadná, kdyby to neudělala, a protože v příběhu o tom není ani zmínky, je vadný celý příběh. Navíc ten chybějící motiv? Proč by proboha někdo něco tak absurdního dělal? Rozebrala jsem tu historku na anionty a kationty a dospěla k závěru, že je to šílená absurdní pitomost, které nemám absolutně jediný rozumný důvod se bát.
Jenže jsem nepřestala. A postupem času mi došlo, že strach není o rozumu. Strach nebo úzkost, jak tomu chcete říkat, jsou nejhorší právě tím, jak jsou iracionální. Nejvíc se nebojíme toho, co už známe: nejvíc se bojíme neznámého, něčeho, co v nás zanechává ten věčný pocit nejistoty, co nás nutí se ptát: Co to číhalo pod postelí? Co olízlo holčičce prsty a zabilo jejího pejska? A proč? Proč to mělo vůbec potřebu něco tak strašlivého dělat?
To je na tom totiž vůbec nejhorší. Co když je ve mně něco, co měla i holčička z příběhu? Co když se někde v mé osobnosti skrývá taky důvod, aby na mě něco neznámého číhalo pod postelí? Právě tohle jsou otázky, kvůli kterým jsem se nepřestala bát. A odnesla si s sebou tu historku jako dědictví dětství a ještě v pětadvaceti skákala do postele z příhodně vzdáleného koberce.

A teď tu naproti mně sedí kluk, mladší než já, tak sotva čtyřiadvacet, a vypráví mi, že noční můry existují.
Že existuje magie.
Že existuje svět, o jakém jsem dodneška neměla tušení.
~

Na sobě měl tričko a džíny a vypadal úplně obyčejně. Jedna ruka si na stole neustále pohrávala s hrnkem čaje. Hubený, s věčně zvídavýma oříškovýma očima a světlehnědou zvlněnou čupřinou vlasů, co mu neuspořádaně padala do čela. Nadšený úsměv ve tváři vypadal, že tam bývá často.
Představil se jako Evan Zrinský, "nemám nic společného s tím Rožmberkovic synovcem, kdyby vás to zajímalo, jenom praděda byl Srb." Neměla jsem tušení, o jakém synovci to mluví. Vyprávěl mi o světě kouzel, ve kterém vyrostl, o živlech a o spoustě věcí, z nichž jsem devadesát procent nepochopila. Vysvětlil mi, proč mi před chvílí třeštila hlava a proč mi pořád připadá, že se vzduch okolo něj vlní jako na poušti.
"Zážitek na židli ve vás probudil citlivost vůči magii. Dokážete ji teď fyzicky vědomě vnímat. Zvyknete si na to," ujišťoval mě.

Nebyla jsem si tím tak jistá. Chtělo se mi zvracet a jeho neustále nadšený výraz mě silně vyváděl z míry. Znovu jsem zavřela oči.
Když jsem je otevřela, kašlala jsem do kýble, lil ze mě ledový pot a visela jsem na židli jak opice. Evan Zrinský mi držel vlasy a rozpačitě mě poplácával po zádech.
"Omlouvám se," zamumlal. S každým jeho dotykem se přese mě znovu přelila vlna nevolnosti. "Mělo mi dojít, jak silná bude reakce..."
"Ustupte," zaúpěla jsem.
"Cože?"
Hlava jako by se mi měla každou chvíli rozskočit.
"Stoupněte si trochu dál, prosím vás."
Bylo mi v tu chvíli fuk, jak nezdvořile to zní. Odcouval na druhou stranu místnosti.
Zhluboka jsem vydechla a položila si hlavu do dlaní. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nevolnost pomalu ustupovala.
Zvedla jsem hlavu. Doběla rozžhavené okolí znovu získávalo tvar. Evan Zrinský na mě ode zdi vyjeveně zíral.
"Díky," vydechla jsem. "Už je to lepší. Mohl byste tam prosím ještě chvíli zůstat?"
Spěšně přikývl. Zamumlal pár slov, kýbl zmizel a přede mnou se objevila sklenička s vodou. Žaludek se mi zhoupl. Křečovitě jsem stiskla okraj židle.
"Zvyknete si na to," ujišťoval mě Zrinský ustaraně. "Je to jen reakce organismu na nové vjemy. Představte si, že byste celý život třeba neslyšela a zničehonic to začalo jít."
Chtěla jsem mu říct, že si to zrovna moc představovat nemusím. Místo toho jsem se chabě usmála, napila se a přesedla si ze židle na zem.
"Abyste rozuměla," pokračoval Zrinský, "nebylo tak úplně v plánu, že se setkáte se Židlí. Úniková židle je zatím ještě neprozkoumaný magický objekt, není moc lidí, kteří by nám mohli popsat své zkušenosti s ní. Nikdy bychom na vás nezkoušeli něco takového, mrzí mě, že se vám připletla do cesty. Naštěstí jsme vás z ní dostali ještě včas, ale plně vás budu chápat, když nás za tohle nahlásíte vyšehradským." Odmlčel se a tvářil se teď dost nejistě. Ztěžka polkl. "Koneckonců je to naše vina, že jste teď schopna vnímat magii. My... není tak úplně možné vás toho zbavit," dokončil, jako by se bál, že na něj začnu křičet.
Pokusila jsem se o jakýsi mdlý úsměv. Někdy se za vlastní zdvořilost nesnáším, ale co se dá dělat.
"To nic. Totiž... to já jsem pitomá, že jsem na ni sedala, no ne? Chci říct, jestli si dobře vzpomínám, děsila mě, připadala mi nebezpečná. Měla jsem se otočit a utéct, ne se k ní jak idiot ještě přibližovat," nepřesvědčivě jsem se zasmála, abych uvolnila atmosféru.
Zrinský zavrtěl hlavou a začal mi vysvětlovat, že síle té magie jsem prostě nemohla odolat. No to jsem tak nějak tušila, ale chtěla jsem ti pomoct, aby ses necítil špatně, ty koni jeden beznadějnej. Vždycky mě rozčilí, když lidi nechápou moje záměry.
"Takže," rozhodla jsem se raději změnit téma, "když ta židle nebyla v plánu, co tedy bylo?"
"No," nadechl se Zrinský, zjevně rád, že může mluvit o něčem jiném, "jednoduše, nabídnout vám spolupráci. Rozumějte, ten inzerát byl od nás."
Přikývla jsem. Za poslední půlhodinu jsem měla celkem čas o tom přemýšlet. Španělština. Nepotřebné pedagogické vzdělání. Jazykové centrum. Útěk z nudy. Zaměňte nudu za libovolný výraz od stereotypu po zoufalství a máte mě.
"Ale proč já?" vyslovila jsem konečně, co mi vrtalo hlavou. "To jsem byla jediná, nebo jste nás měli vytipováno víc?"
"Ani ne," zašklebil se. "Dá se říct, že jste tím střetnutím se židlí vyhrála v loterii."
"Aha." Zamrkala jsem, abych smazala ironický pohled. Zatvářil se omluvně.
"Potřebovali jsme někoho zcela bez magických schopností, kdo ale zároveň s vírou v jistou formu magie nebude mít problém. Někoho bez významnějších závazků, protože práce, kterou vám chceme nabídnout, je časově náročná a nemohu zaručit, že bude neustále stoprocentně bezpečná. V neposlední řadě to také musel být někdo mladý s jistým... smyslem pro dobrodružství, nebo jak to nazvat."
Jenže takových lidí je přece spousta. A jestli jim nešlo o španělštinu, což podle všeho asi nešlo, tak proč zrovna já? Zrinský se pořád usmíval, ale bylo jasné, že mi na tohle téma víc neprozradí. Zajímalo mě proč. V očích měl divný lesk, který jsem si nedokázala zařadit. Když jsem se podívala přímo do nich, zezelenaly. Ucukla jsem pohledem a Zrinský si toho všiml.
"Omlouvám se, jestli jsem vás vyděsil," pospíšil si s vysvětlením. "Viděla jste moje oči, že? Říká se tomu zrcadlení nebo chameleonismus, mám to od narození. Při přímém kontaktu s očima jiného člověka změní barvu na tu jeho. V téhle formě je to úplně nanic, navíc to neumím ovládat. Bratr mi rád říká nepovedený exemplář. On sám se umí ve vteřině kompletně proměnit v kohokoli, kdo je zrovna poblíž. Včetně fyzické tkáně. Není to iluze, rozumíte? Ale není to ani čistá forma nelidské magie, jakou mají třeba měňáci."
"K čemu taková vlastnost je?"
Zrinský pokrčil rameny.
"Dneska už se to přesně neví. Spolužák v Budči jednou přišel s teorií, že jsme původně stará zlodějská rodina," zasmál se, skoro hned se ale zarazil a po obličeji mu přeběhl stín.
Čas změnit téma. Už zase. Tahle konverzace začíná být vážně zábavná.
"No, to jsem vám to asi trochu zkazila, co?" nadhodila jsem.
"Cože?" probral se Zrinský. Začínalo mě bavit, jak se tenhle mladík nechytá.
"No, potřebovali jste někoho čistě bez magických schopností. Já se setkala s tou vaší židlí a teď zvracím, jen se ke mně přiblížíte. To už vám asi k ničemu nejsem, ne?"
"Ale vůbec ne!" zamával rukama okolo sebe, jako by odháněl mouchu. "Schopnost vnímat magii není sama o sobě magická. Jde jen o citlivost a nastavení organismu. Totiž, nejsem léčitel, ale když dovolíte, zkusím to nějak... v jistém smyslu magii vnímá každý, jen většina lidí nemá nastaveny ty správné senzory, když to řeknu zjednodušeně," rozpačitě si prohrábl vlasy. "Vůbec si prosím nemyslete, že jste nám něco zkazila. Popravdě, naopak se nám teď s vámi bude mnohem líp spolupracovat."
Fajn, pomyslela jsem si. A teď by mohl nastat ten čas, kdy mi konečně povíš, na čem.

Místo toho se rozletěly dveře, já zahlédla černý plášť a vzápětí Zrinský znova vyčaroval kýbl.


_____________________________________________________________________________

Měňáky jsem si vypůjčila z povídky pana Sapkowského Věčný oheň. Tedy, oni se vypůjčili sami. Nějak si mi tu každý dělá, co chce.
Rožmberský synovec je Jan Zrinský ze Serynu. Co má společného s Budčí, to ještě nevím ani já, ale když se tam vnutil, nebudu ho vyhánět...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aries Aries | 4. září 2015 v 20:47 | Reagovat

Čím dál zajímavější! Evan je sympaťák a doufám, že si chudinka hrdina nějak zvykne a nevyzvrací se z podoby.
Myslely jsme poslední dobou na stejnou věc, tj. to něco nebezpečnýho pod postelí. Nevadilo bych, kdybych to případně přece jen ještě použila?

2 neviathiel neviathiel | 4. září 2015 v 20:52 | Reagovat

Hehe, dobrá poslední věta. Pohotovej kluk. Docela mě zajímá, co měli za lubem.
Měňáky sis ani půjčovat nemusela, asi by ti stačili moji tvářeměnci. :) Ráda zapůjčím, líbí se mi ta modifikace.

3 strigga strigga | 4. září 2015 v 20:52 | Reagovat

Díky za komentík!
Pro mě je Evan výzva, lidé jako on mi obvykle lezou na nervy (možná proto, že jsem taky taková). Jenže on se tam taky vnutil. :D Tak se s ním asi budu muset nějak popasovat, s chudákem.
To víš, že nevadilo. Svou roli to možná ještě hrát bude, ale nebezpečných zmetků pod postelí není nikdy dost. ;)

4 neviathiel neviathiel | 4. září 2015 v 20:57 | Reagovat

Taky jsme se trochu srazili. Měla jsem totiž v úmyslu poslat na vejlet do Starého Města a na Vyšehrad v jisté urgentní věci jednu postavu, která nemá magické schopnosti, ale vnímá magii, protože je jasnovidec. Tam jsem si ale usnadnila situaci, dotyčný je profesionální pilot, takže si umí poradit s prostorovou dezorientací. Dělá si z dveřních rámů a podobných pevných věcí umělý horizont. :)

5 strigga strigga | 4. září 2015 v 20:58 | Reagovat

A díky i za druhý komentík, který se mi zjevil až teď. Nevadí, aspoň to bude vypadat, že je jich tu víc. :D
Tvářeměnci! Kde se dají najít, je ta povídka momentálně k mání online? Já si byla skoro jistá, že už jsem to někde v nějaké budečské povídce četla, ale nevzpomínala jsem si na ten název a nemohla to najít. Tak posloužil Sapkowski :) každopádně díky za zapůjčení. Jestli to nevadí, nechám název, jak je, oni stejně i ti měňáci mají tolik dalších variant, že mohou být klidně jen variantou jednoho zastřešujícího výrazu. :)
Pohotovej, to teda. Beznadějnej exemplář pocitu viny to je! :D

6 strigga strigga | 4. září 2015 v 21:01 | Reagovat

Ha! To je chytré. Ovšem jsem ráda, že moje ubohá hlavní postava není profesionální pilot, protože by se pravděpodobně ani těch sedmadvaceti nedožila. :))

7 neviathiel neviathiel | 4. září 2015 v 21:05 | Reagovat

Online to není, protože po vyházení odkazů na Potterovskou sérii se to celé rozpadlo. Ale proč by se tomu nemohlo říkat všelijak - ani tvářeměnec nezní moc spisovně a staročešky.
Co se týče Evana - dobře mu tak! Nech ho v tom vyráchat, tiše doufám, že ho sebrali vyšehradští a ještě to pěkně schytá za porušení utajení...

(27 let? Cheche, těch se málem nedožil ani můj postav, blbec)

8 strigga strigga | 4. září 2015 v 21:29 | Reagovat

Uff, takže jsem to četla asi opravdu jen v tom Zaklínači. Zlý internet. Stejně doufám, že si jednou ještě budu moct aspoň některé z těch povídek přečíst. :)
Co já vím, třeba ho ještě seberou. Ačkoli, kdyby ho sebrali hned, byl by to trochu problém, poněvadž by tenhle příběh nadále poněkud ustrnul.. naštěstí vyšehradští nejsou tak daleko a tenhle prologopříběh nebude snad tak dlouhý, aby se mi tam vešly zábavné a dlouhé epizody z vazby a soudního řízení. :))

9 neviathiel neviathiel | E-mail | 4. září 2015 v 21:33 | Reagovat

Ach tak, tak to nebyl Kadrnožka, ale nějaký jiný postav v černém... :-)

Povídky se chystám recyklovat. V původní podobě jedině mailem a v případě, že se nedostanou k žádné třetí osobě a pak někde najednou neobjeví na webu...

10 strigga strigga | 4. září 2015 v 21:44 | Reagovat

Nemám tušení, co to bylo za postava v černém. I kdybych to ale tušila, hájím anonymitu svých postav až do konce :) (což se projevuje například tím, že vážně netuším, jestli se někdy dozvíme, jak se jmenuje chudák hrdinka)
Každopádně ovšem teď mám chuť napsat alternativní verzi, v níž právě vstoupil Kadrnožka. Ještěže ten patří Aries, momentálně za to může být rád. :D

Je mi to jasné. Nechci a nebudu tě k ničemu nutit, co se ale týče nešíření informací dál, s tím nemám nejmenší problém (přirozená nedůvěra k lidem má i své výhody :)). Prosím, promysli si to, a kdyžtak za ně budu moc vděčná. :) Můj mail je strigga@centrum.cz.

11 neviathiel neviathiel | 4. září 2015 v 21:54 | Reagovat

No jéje, koukám, že jsem inspiraci k alternativní verzi poslala dál... (zdravím Danae). :)

12 strigga strigga | 4. září 2015 v 22:02 | Reagovat

Hehe. Naštěstí jsem ale osvobozena, jelikož tohle by musela být hotová alternativa alternativy.. netuším ani, jestli chudák Kadrnožka v roce 2013 ještě žije, natož jestli pořád straší na Vyšehradě. (Každopádně bych se na to ale pro případné o dost pozdější účely mohla Aries zeptat.)

13 Aries Aries | 5. září 2015 v 13:15 | Reagovat

Já nevím :-) Kadrnožka je zhruba ročník 1940-45. Už by asi trochu přesluhoval, ale naživu určitě je

14 neviathiel neviathiel | 5. září 2015 v 15:25 | Reagovat

Může být naživu a strašit, to se nevylučuje :)

15 strigga strigga | 5. září 2015 v 15:53 | Reagovat

Taky jsem přemýšlela nad tím, že přinejmenším strašit by rozhodně mohl. :))

16 Raven Raven | 6. září 2015 v 15:17 | Reagovat

Ach, ta proradná židle! Vyvolala jsi ve mě akutní potěšení z četby a zvědavost. :)

17 neviathiel neviathiel | E-mail | 10. září 2015 v 11:09 | Reagovat

Já su taky moc zvědavá. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama