II. Židle

31. srpna 2015 v 17:27 | strigga
Druhá část povídky do Klišé Binga. Teď by to chtělo napsat tu třetí a čtvrtou a zařídit, aby to zapadalo do té páté. Proč já se do toho pouštím, když mi zrovna tohle nikdy dvakrát nešlo, to je mi záhadou...

Velký dík budečským autorkám, které mě možná neukamenují. Hava Nadžíla!
Druhá část je delší než první, neboť už obsahuje i nějaký děj. Hlavně ovšem spoustu řečí okolo, protože jsem si to jako autorka nikdy nedokázala odpustit. Ráda bych jen řekla, že postavy za to nemohou.
Co se týče názvů, jsem evidentně stále úspornější. Příště to vidím na něco jednoslabičného.
Kdo mě znáte, smiřte se s tím, že to začínám brát částečně jako sebeléčbu..

Použitým klišé jsou tentokrát "halucinace/vize". Což nevím, jestli se dá uhrát. Nevadí, stejně už bingo nestihnu :)



***

Celetná 20 je vážně fascinující budova. Člověk tam vleze a dalších X hodin netuší, kudy ven. Městskou legendu, že se odtamtud dá nějakým záhadným způsobem dostat do Karolina, aniž jeden vytáhne paty na chodník, jsem potvrdila hned první den. Místnosti nikdy nejsou tam, kde mají být, a místo nich jsou tam jiné, jejichž účel v budově zjevně nikdo nechápe. Na okamžik se zasníte a ze známé chodby je zničehonic zcela neznámá, neexistující nebo přinejmenším na plánku se nevyskytující.

Chodila jsem tam už do školy, takže jsem čekala, že mám přece jen trochu výhodu. Ne že by vám budova prostě po nějaké době přestala dělat naschvály, tak to nefunguje, to vím. Ale člověka tak nějak uklidní už i to tušení, že když je tam napsáno 210, mohla by to být ta učebna v mezipatře, co jste tam kdysi mívali angličtinu.
Netrvalo ani pět minut a pochopila jsem, že tahle budova má evidentně pro matení studentů a návštěvníků nastaven zcela odlišný mód. Ani to zpropadené první schodiště nevypadalo tak, jak jsem si to pamatovala. Jen vrátný se tvářil úplně stejně nepřítomně a lhostejně jako dřív. Pravda je, že opravdu prakticky nemám vizuální paměť, takže není nijak obtížné přesvědčit mě, že někde jsem nebo někoho vidím poprvé. Jenže právě proto si už léta utvářím systém orientačních bodů a poznávacích znaků, které mi usnadňují život. Počet schodů, obraz na zdi, výmol na silnici, děsivý trpaslík na předzahrádce, jizva pod levým okem. Zvláštní tvar tenisek. Pravda, má to své mouchy, obzvlášť pak u žen, které jsou schopné dvakrát denně změnit účes a pětkrát ročně barvu vlasů. Na tyhle lidi jsem popravdě rezignovala a prostě dělám, že je neznám. Žijeme v době proměnných, kdy si člověk může snadno změnit nevyhovující barvu očí nebo nechat ostříhat pudla Ramba, podle jehož šíleně natupírovaného ocasu jste se naučili rozpoznávat pana Antouška odvedle.
S neživými objekty to ale naštěstí ještě ani dnes není tak horké. Jasně, kdybych žila tisíc let, asi by mě mátlo, že původně gotický hrad Rožmberk je dneska renesančně-novogotická stavba. Ale já jsem díkybohu obyčejný člověk. V době nástupu do práce mi bylo sedmadvacet a s trochou štěstí se možná dožiju asi tak trojnásobku tohoto čísla, takže jestli jednou někdo přestaví Kuks na přistávací plochu pro marťany, nebude mě to zase tak trápit.
Jednoduše řečeno... čekala jsem těch svých pár orientačních bodů ze studií. Pět pater, mezi některými mezipatra. Učebnu ve třetím patře, kde jednoho památného dne usnuli všichni včetně přednášejícího. Židli v mezipatře mezi prvním a druhým, která stojí úplně osamoceně nad schodištěm a visí na ní rukou naškrábaná cedulka ÚNIKOVÁ ŽIDLE.
Židle jediná mě nezklamala. Byla stále na svém místě, neměnná, neoblomná, netečná k běhu času. Zato o učebnách okolo bych přísahala, že změnily čísla.

Chvíli jsem na židli hleděla a snažila si to urovnat v hlavě. Pak mi začalo připadat, že se na mě židle zlověstně ušklíbá. Rozšklebená sukovitá skvrna na opěradle jako by změnila tvar. Nad ní mě pozorovaly dvě malé tmavé oči.
Něco mě k židli přitahovalo, něco nepřirozeného, nepříjemného, jako magnetická síla, která si moc starostí s vůlí nedělá. Vlastně mi vůbec nepřipadalo jako dobrý nápad se k ní přibližovat, zvlášť, když k tomu musí člověk balancuje nad schodištěm přelézt ten velký kovový krám, trezor nebo co. Vzduch kolem židle vibroval jako na poušti.
Otočila jsem se a otřásla se. Pak jsem potřásla hlavou, abych z ní vyklepala všechny ty absurdní myšlenky. Je to židle, proboha. Jestli mi připadá, že na mě zírají židle, neměla bych možná nastupovat do práce, ale do blázince.
Práce. Krucinál, blesklo mi hlavou. Je za pět minut osm a já nejsem o nic blíž zjištění, kde ta zatracená učebna je.

Zamířila jsem chodbou vlevo, abych nemusela projít kolem židle ani se na ni ohlédnout. Moje racionální polovina se zhádala s tou druhou, proč ve mně proboha kus dřeva a kovu vzbuzuje takový děs. Vzhledem k narůstající panice z toho labyrintu chodeb ale racionální polovina rychle zmlkla. Naplnila mě hrůza, úzkost, nervozita, a to všechno začaly podtrhovat těkavé pohyby a ztřeštěná rychlost. Typický ztracený jedinec.
Nikdy jsem neměla problém zeptat se kohokoli na cestu, přesvědčovala jsem se. Stačí jen potlačit počáteční nával antisociality a zůstat věcný, neodbíhat od tématu. Příkladně se na dotyčného usmívat a chápavě přikyvovat, a to včetně momentu, kdy definitivně přestanete chápat, co znamená "západně od Kulaťáku". Je to snazší než ucházet se o pracovní pozici, takže bych to se svou momentální ambicí měla zvládnout.
Nasadila jsem výraz, o kterém jsem doufala, že celkem jasně vysílá do světa: "Potřebuju pomoci. Nekoušu, dokud mě nekoušou jiní." Jako na potvoru pak pět minut kolem nikdo nešel. Čas letěl až neskutečně rychle. Bylo 8.01. Už jsem tam měla být a místo toho tu kroužím jak můra kolem svíčky.
Vedlejší chodbou prošel svižným krokem jakýsi děda a zmizel mi z očí. Potlačila jsem hurónský výkřik a vystřelila za ním. V chodbě, kam před pěti vteřinami vkročil, nikdo nebyl. Zdálo se mi, že zvuk vzdalujících se kroků slyším zprava. Rozběhla jsem se jako smyslů zbavená.
"Haló!" houkla jsem hlasitě za pátý roh, ještě než jsem tam doběhla. Nic. Někde popoběhnutí, jako by kroky ještě zrychlily. Ozvěna mi vrátila můj vlastní výkřik.
Ztuhla jsem a zaposlouchala se. Kroky ustaly. Zkusmo jsem zadupala po dlaždicích. Kroky se ozvaly, vzdálené a tlumené. Vydupala jsem morseovkou PA-PÍR-NÍ-CI. Kroky se ozvaly ve stejném rytmu.
Praštila jsem rukou do zdi a chtělo se mi zařvat. Pět minut se honím za vlastní ozvěnou. Ovládla mě nesnesitelná chuť sesunout se po zdi na zem a zůstat tu sedět, a pocit naprosté rezignace.
Vytáhla jsem z kapsy inzerát. Pomačkaný výstřižek z novin utrpěl mým sprintem po chodbách těžkou ránu, tiskařská barva se rozmázla po celé ploše a zašedivěla text, ale číst se ještě dal.

Smysluplné zaměstnání pro ty, kdo hledají útěk z nudy, se zajímavým platovým ohodnocením v Jazykovém centru Univerzity Karlovy v Praze. Znalost španělštiny výhodou, pedag. vzdělání není podmínkou. Veškeré podrobnosti budou uchazečům sděleny a výběrové řízení proběhne 21. 6.2013 v 8.00 v budově FF UK, Celetná 20, Praha 1, učebna 210. S případnými dotazy se obracejte na sekretariát Odboru analýz a strategií, tel. 701 021 021.

Zkusila jsem vytočit číslo. Třeba se dá ještě něco zachránit. Jasně že není bezpodmínečně nutné, abych tu práci získala. Jenže...
Vzpomněla jsem si, jak moji spolužáci vylézali z výšky plní idejí a ideálů. Chtějí kvalitně tlumočit a překládat pro velké firmy, k tomu občas nějaká ta korektura, článek, redakční úprava, parádička. Většina z nich si ještě při magistru dodělala pedagogické minimum, aby si případně mohli střihnout pár hodin týdně někde v jazykovce.
Já žádné ideje ani ideály neměla. Nejsem studijní typ, školu jsem dodělala s odřenýma ušima nejspíš jen proto, že se se mnou profesoři nechtěli už dál otravovat. Ne že bych byla úplně hloupá nebo se nerada učila, jen mi vždycky vadilo učit se něco jen proto, že to po mně zrovna někdo chce. Nikdy jsem nevěděla, co chci vlastně přesně dělat, kam chci svůj život směřovat, a tak jsem se naučila od všeho trochu a nejvíc o překládání, což asi nebyla ta nejšťastnější volba. Už na škole mi došlo, že sedět hodiny u počítače s hromadou otevřených oken a nemoci ven mě ničí. K tomu, abych si dodělávala pedák, už jsem se nedokázala donutit.
Věděla jsem to o sobě už tehdy, takže mě nic nijak zásadně nepřekvapilo. Jenže pravda je taková, že občasnými korekturami, občasnými překlady a vůbec občasným čímkoli se dá živit chvíli. Člověk začne hledat jistoty. Smlouvu. Nějaký papír, který by mu zaručil, že ano, ten nájem zaplatí i příští měsíc.
A já upadla do krize. Do stereotypu. Do stagnace, do bahna, které mě stahovalo čím dál hlouběji. Nevím, co se životem. A chci z toho ven.
Smysluplné zaměstnání pro ty, kdo hledají útěk z nudy. V Jazykovém centru, to je skoro v oboru. Se španělštinou, kterou ovládám prakticky plynně, a bez pedagogického vzdělání.
Krucinál, tohle může být jediná šance, kterou kdy budu mít. A já tu zatím stojím a ta chodba okolo je... mimochodem, úplně neznámá.
Jasně, s mou vizuální pamětí není nic nemožné, ale teď jsem si tím byla jistá. Nikdy jsem tu nebyla. Už jsem to měla před očima chvíli, ale v zamyšlení mě to netrklo: dlaždice! Copak někde v Celetné jsou krucinál takovéhle dlaždice?

Rozhlédla jsem se. Dlaždice v liduprázdné chodbě tvořily černobílou, mramorovanou šachovnici. Nebyl to nepříjemný pohled, ale teď momentálně mě děsil. Chodba byla široká a prostorná a končila směšně malými černými dveřmi. Ne, ne směšně, opravila jsem se. Klauni jsou taky strašně směšní, dokud nejste v hororu.
Něco mě nutilo podívat se doprava. Stejná neúprosná síla jako před chvílí. Pokusila jsem se namluvit si, že tam bude okno, které jsem před chvílí přehlédla, a prozradí mi směr.
Nebylo tam okno. Bylo tam schodiště. Hrudník mi sevřel mráz. Po žádném schodišti jsem sem určitě nepřiběhla, ale to nebylo to nejhorší. Rozeznala jsem to schodiště ve vteřině s jakousi rezignací, jako bych na něj celou tu dobu čekala. Tyčilo se nad ním zábradlí. Nesmyslně malý prostůrek s nesmyslně velkým kovovým krámem.
A za krámem nepřístupně zastrčená dřevěná a kovová školní židle.

Mimoděk mi sklouzl pohled k telefonu. Pořád ještě vytáčel číslo na sekretariát, ale byl hluchý.
Nebyl tu signál.
Bylo 8.14.
Zdálo se mi, že kolem židle jiskří vzduch.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Raven Raven | 31. srpna 2015 v 19:21 | Reagovat

líbilo, ale představa zaměstnání mě tak svírá u srdce až do děsiva. ;)

Předpokládám, že vyplňuješ řádek a já nebudu číst povídku na téma "hypotermie" ;) věčná škoda!

2 neviathiel neviathiel | E-mail | 31. srpna 2015 v 20:13 | Reagovat

A zrovna nedávno jsem s kamarádkou spekulovala, co by se asi stalo, kdyby obyčejný omylem vpochodoval do magické dimenze. :) Jsem moc zvědavá!

3 strigga strigga | 31. srpna 2015 v 23:20 | Reagovat

Jé, Rav, ty to čteš :) no, to mně taky. Žiju s touhle úzkostí už nějakou dobu, a tak se jí snažím všemožně zbavit, třeba i tím, že si o ní napíšu :) ale myslím, že ty se tolik bát nemusíš. Víš, za čím jdeš, nebo aspoň tušíš, ne? :)

nevi (můžu ti tak říkat? Já si všechno zkracuju, hrozný zlozvyk..), tak to mě momentálně zajímá taky. :D Něco tuším, ale kam mě to zavede.. kdybh si ty texty pokaždé nedělaly, co chtějí! Díky :)

4 strigga strigga | 31. srpna 2015 v 23:29 | Reagovat

P.S. Rav, hypotermie je tak děsivé téma, že jsem se tohle políčko zařekla nepoužít jako jedno z prvních :D já vím, že je to KLIŠÉ BINGO, ale co je moc, to je moc! :D

5 nevithiel nevithiel | E-mail | 1. září 2015 v 13:34 | Reagovat

Radši hypotermie, než sérum pravdy! :-O

6 strigga strigga | 1. září 2015 v 20:39 | Reagovat

To tam je taky? Uff, ještě že to ve svojí tabulce nemám :D ačkoli, vnutit třeba Snapeovi veritasérum a donutit ho vykecat Harrymu celou pravdu už v prváku, to by mohla být aspoň legrace.. :)))

7 neviathiel neviathiel | E-mail | 1. září 2015 v 22:20 | Reagovat

Měla jsem v tabulce pěkné špeky, jinak bych ji zkusila zvládnout celou.
https://docs.google.com/spreadsheets/d/1ueWvogI930L2fEnLHDRaOjrmQSbRM74yaM5p17x6lqc/edit?pli=1#gid=446400664

8 strigga strigga | 2. září 2015 v 23:30 | Reagovat

"Všichni tu zemřeme!" Co to má být, davová psychóza? :D

9 neviathiel neviathiel | 4. září 2015 v 8:35 | Reagovat

Taky jsem nechápala, ptala jsem se na to v diskuzi. Je to klasické hysterické klišé, obvykle následované zpacifikováním postavy a jede se dál.

A vůbec, mně se dneska zdálo, že je tady další kousek židle, kde je?

10 strigga strigga | 4. září 2015 v 12:32 | Reagovat

Je napsaný, dneska to sem nějak hodím :)

11 neviathiel neviathiel | 4. září 2015 v 15:27 | Reagovat

Jsem zvědavá :)

12 strigga strigga | 4. září 2015 v 20:17 | Reagovat

Heuréka, je to tam :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama