I. Tápu v mlze

31. srpna 2015 v 1:07 | strigga
Velmi příznačně začínám se vkládáním povídek do Sosáckého Klišé Binga v den, kdy možnost vkládání končí. Navíc začínám s věcí na pokračování, kterou ani nemám dopsanou, chybí mi to nejdůležitější a stále jsem se ještě nerozhodla, jestli to bude rebelsky originální nebo ne. Mimo jiné je to celé taky jen prolog k něčemu úplně jinému, co asi pravděpodobně nikdy ani nenapíšu. Jo, a taky vůbec nevím, jestli tohle má být opravdu začátek.

Takže jak jistě chápete, prostě stojí za to si to přečíst. :D Jediným pozitivem je, že tenhle zač.. aťjetocojeto, je dost krátký. Budečským autorkám se s předstihem moc omlouvám za inspiraci. Jestli vám nakonec vlezu bez pozvání do fandomu, můžete mě ukamenovat.
Přes den přepíšu ještě aspoň kousek.. slibuju :) nechci být úplně trapná a nevložit do toho Binga vůbec nic, když už jsem s něčím přece jen začala.
Klišé zde použité je "ztráta paměti". Což byste poznali i bez téhle nápovědy. Whatever.


***

"... Je mi líto," pravil chlapík naproti mně. Seděl na židli, kterou jsem neviděla, ale podle jeho posezu bych tipla, že bude stejně nepohodlná jako ta moje. Dělil nás od sebe starý, počmáraný, rozrytý a evidentně něčím poleptaný školní stůl.
Zamrkala jsem a zavrtěla hlavou. Skládačka obrazu okolo se nějak nechtěla dát dohromady. Chtěla jsem se zeptat "Kdo jste?", "Kde to jsem?", "Jak jsem se tu octla?" a "Je tohle sen?", všechno najednou, ale můj stále zpomalený mozek to zjevně nezpracoval a zeptal se "Co?", protože ho nic lepšího nenapadlo.
Muž naproti se chápavě usmál.
"Museli jsme vám vymazat vzpomínky na to, co se stalo, když jste sedla na židli."
Na židli? Co? Musela jsem vynaložit značné úsilí, abych přesvědčila mozek, že nemá tu otázku opakovat. Zvláštní, jak člověk nechce působit jako idiot ani v situaci, kdy snad ani jinak působit nemůže.
"Nejspíš to máte v hlavě ještě trochu zmatené," pokývl hlavou neznámý. "Zkuste na pár minut zavřít oči a zasoustředit se, obraz by se měl za chvíli srovnat."
Povzbudivě se usmál, zamrkal, vstal a přešel ke dveřím, které se v tentýž okamžik rozletěly a dovnitř vpadlo několik lidí, kteří se shlukli a začali něco šeptem o překot řešit. Hemžili se na moje unavené nervové spoje moc rychle. Když se mi začalo dělat špatně, raději jsem zavřela oči.

Zvonilo mi v uších a hlava mě bolela jako střep, ale chlapík měl pravdu; ponořit se do tmy pomohlo. Chytila jsem se zespoda židle a pevně stiskla. Pomáhá to soustředění, a navíc se se mnou konečně přestalo všechno motat.
Hlavou mi vířila nepřeberná změť barevných výjevů, jako mozaika vytvořená nějakým šíleným abstraktním umělcem, který měl navíc zálibu v něčem těžce absurdním a nepochopitelném. Bylo to zvláštní. Obvykle skoro nemyslím vizuálně, nemám na to paměť, teď ale obrazové vjemy jasně převažovaly nad všemi ostatními.
Vybavil se mi kus zmuchlaného papíru, který držím v ruce, rychlý sled chodeb a malá dřevěná židle. Pocit děsu, který si neumím vysvětlit.

Pak se mi začaly vybavovat myšlenky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 neviathiel neviathiel | E-mail | Web | 31. srpna 2015 v 9:00 | Reagovat

Sakra, to vypadá zajímavě! Že se to odehrává na tom podezřelém místě s důkladně schovanými strašidly?

2 strigga strigga | 31. srpna 2015 v 17:29 | Reagovat

Děkuju za komentář (dokonce za dva!). Tohle je trochu starší posedlost, ale pravda je, že Kratochvíle by pro mě momentálně byla praktičtější, jelikož do Celetné se odsud nemůžu fyzicky dostat :)

3 neviathiel neviathiel | E-mail | 1. září 2015 v 13:35 | Reagovat

Nevím tak ty, já si pokaždé říkám, že už tam nechci příště vkročit. Ta budova je jako Tardis a leporelo v jednom .-D

4 strigga strigga | 1. září 2015 v 20:50 | Reagovat

Já tam celkem ráda bloudím.. :D no, i když v Tardis bych možná pořád bloudila radši :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama