Únor 2015

Stopy ve sněhu

22. února 2015 v 18:28 | strigga |  Verše z dílny šílené striggy
Letošní první jarní. Divný pseudoverše, ale co s nimi mám dělat.. Sedím si tak v pokoji, žehlím a najednou dojede audiokniha a já přes na mikroventilaci otevřené okno slyším... ptáky. Ptačí zpěv. A každé jaro mě to znovu uhodí, pokaždé trochu jinak, protože si říkám, jak je možné, že mi to celou zimu nechybělo, že mi to nepřišlo zvláštní? A najednou tu zase jsou, jako by nikdy neodešli, jako by svět bez toho jejich zpěvu ani nemohl existovat, jako by bez něj byl úplně nepředstavitelný.
A každý rok mi dochází pár věcí..

A myslím, že každý má svoje stopy ve sněhu. Já moc dobře vím, čí jsou ty moje.

Někdy to nejde jinak

9. února 2015 v 9:44 | strigga |  (zatím bez názvu)
Poslední dobou nejenže sněží, ale já ještě k tomu narážím na strašně silné věci. Jako zrovna teď. A tak prostě.. některý ze starších střípků později, protože do skládačky teď přibývají nové :) i když tenhle je "datačně" zatím nejstarší.. starý zlatý časy. Někdy ne tak zlatý.

Sněží mi do pokoje. Do toho slyším ♪♫tohle. To se prostě tyhle úryvečky píšou samy, i když by se mělo spíš učit nebo tak..

Prázdnými slovy titulek nevyplníš (deníkový zápis ze 4. února 2015)

4. února 2015 v 10:37 | strigga |  Z deníku jahodového maniaka
Žiju na krásným místě. Na první pohled se vám to nejspíš nezdá, ale je to krásný místo. Po zahradě nám v noci chodí lišky, kuny a ježci, v potoce občas potkáte ondatru. Běžně tu běhají jeleni, srnky, zajíci, poletují tu bažanti, žije tu spousta druhů ptáků, jednou jsme se psem kousek za domem (to tam ještě nebyla asfaltka) potkali divokou prasnici s mláďaty (celkem děsivý zážitek; aspoň že to bylo se Šantíkem, který měl dost rozumu, aby se za ní nevrhal, ale tiše se se mnou odplížil). Z okna mám výhled na les, nad kterým každý ráno vychází Slunce, a někdy večer se nad ním ze stříbrný páry vynoří obrovskej oranžovej úplněk. Je to jeden z nejkrásnějších lesů, co znám, a ani po osmi letech jsem se v něm nenaučila neztratit. Je to smíšenej les a jsou v něm místa, kde se dá ztratit dokonale, ať už schválně nebo omylem. Říkám mu Roklinka.


Všechno je strašně zvláštní

2. února 2015 v 12:32 | strigga |  (zatím bez názvu)
Já se omlouvám. Já se jich nikdy nezbavím. Ani nechci, abych pravdu řekla. Když sněží a je únor, tak.. vlastně ani nemusí být únor, ale únor na mě obzvlášť působí. Když sněží a je únor, můžu dělat, co chci, ale vždycky jsem s nimi. Kdekoli. Kdykoli.
Je to jen malinkatý, nicneříkající střípeček.. vlastně jich mám víc, a víc jich tu taky nejspíš bude. Tenhle únor je kouzelnej. Asi na tu chronologii definitivně kašlu. Nepotřebuju mít jejich příběh chronologicky.. potřebuju ho mít, to je všechno :)