Březen 2014

A Hunter Again

30. března 2014 v 14:07 | strigga

Ten pocit, že ať uděláte cokoli, někomu tím vždycky ublížíte? Že nikdy nic není správně? Že žádný stav, o kterém byste si mohli říct, že je to vlastně fajn, nevydrží víc než dva tři týdny?

Znáte to? Ten pocit, že nemůžete ven? Že jste v začarovaným kruhu, ze kterýho byste se dostali jedině tak, že byste se rozkmotřili s vlastní rodinou, psovi znepříjemnili život a ještě proti sobě postavili lidi, který máte rádi? A vlastně nemáte dost odvahy a ostrejch loktů?

Nebo to tak možná jenom vidím? A ve skutečnosti to tak není? Jenže jak se má člověk vyznat v tom, co někdo řekl v afektu a co z toho myslel vážně? Co si lidi doopravdy myslí? Jací doopravdy jsou?

Proč máme potřebu druhé měnit? Proč je neumíme respektovat takové, jací jsou?

Proč jsem se narodila s touhou po samotě, která mě ničí?

Z neznáma

7. března 2014 v 13:07 | strigga |  Střípky roztříštěných zrcadel
Nevím, kdy vznikly, ale určitě někdy loni. Teď jsem je našla v jednom ze sešitů a zapůsobily na mě víc, než bych chtěla.. možná i víc, než když jsem je psala, přestože (nebo možná spíš protože) si na to nepamatuju.

P.S.: !!!


Dobré a špatné zprávy začínajícího jara (2. března 2014)

2. března 2014 v 17:47 | strigga |  Z deníku jahodového maniaka
Měla bych dělat něco úplně jiného, což... u mě zaprvé není novinka, a zadruhé jsem smysl pro povinnost prostě nikdy neměla. Snažila jsem se mu naučit. V některých ohledech už mu dokonce i ustupuju. Jenže... zároveň cítím, že s každým dalším ústupkem to ze mě dělá někoho jiného, někoho, koho nechci znát. Někoho, kdo upřednostňuje studium a práci před věcmi, které vždycky upřednostňoval úplně před vším. Když vás ve dvě ráno přepadne strašná chuť psát, jenže vy jste ksakru v polovině referátu na tlumočení, a víte, že se ten projev musíte naučit nazpaměť.. dřív jsem mívala jasnou odpověď. Ráda bych ji měla i teď, poněvadž už mi všechna ta povinnost leze krkem. Nechci být někým jiným.

Asi vidím svět moc černobíle. Ale tak co už.