Říjen 2010

Část druhá... Ani slovo

31. října 2010 v 23:52 | strigg |  Šestnáct
Tisíceré díky Iswidě, že to čte, a vás ostatní moc prosím, zkuste si to taky přečíst a okomentovat. Není jednoduchý začínat od píky bez jakékoli odezvy, bez jakékoli kritiky. První část je opravdu kratičká, zabere vám to pár minut... a mně se to pořád ještě nechce dávat nikam jinam, ačkoli to časem nejspíš stejně udělám. :-)

Tak... druhá část je jen o malinko delší než první. Neplánovala jsem ji tak krátkou, ale zarazil mě momentální pocit, co mi nařizoval utnout to v tomhle okamžiku. Myslím, že je to tak správně. Uvidíme, jestli je správné věřit sám sobě... to už bych s dovolením nechala na vás...

Část první... Počítej

28. října 2010 v 20:09 | strigg |  Šestnáct
Věřte si tomu nebo ne, tohle je vážně a skutečně P-O-V-Í-D-K-A. Kapitolová.*opravdu hrdý a velmi, velmi, VELMI samolibý výraz*

Než se však vy nejodvážnější (vy, kteří jste neutekli ani po přečtení slova povídka, ani po popisu mého výrazu ve tváři) pustíte do čtení, musím Vás upozornit - ne, možná vás přímo varovat před několika věcmi.

Za prvé, není to HP ff. A už nikdy nebude. Já vím, že jsou to silná slova, ale je to už poměrně dlouho, co jsem se zařekla, že tohle už psát nebudu. Jednoduše proto, že už mi to nejde. Příliš jsem se od toho světa odpojila a nedokážu se do něj zdaleka tak dobře vžít. Je to tedy... originál, dá se říct.

Za druhé, přihlédněte, prosím, k mé snad už dvouleté tvůrčí krizi. Připadá mi, jako bych teď touhle povídkou začínala úplně od nuly. Není to lehké, ale já to nevzdám. Proto tedy... gomen nasai, a pokud budete mít výhrady, prosím, kritizujte. Potřebuju to, nutně potřebuju něco jako konstruktivní kritiku.

Tak jo... je to kraťoučké, nebudete trpět dlouho. Pusťte se do toho a prosím, alespoň někdo mi u toho zanechte komentář. Nechci to zveřejňovat nikde jinde než tady, poněvadž si o tom nemyslím kdovíco... připadám si jako mimino v plenkách, co má ještě přespříliš nejisté ručičky. Musím vědět, co si o tom myslíte, aby mě to nasměrovalo v pokračování! :-)

EDIT: Pár keců navíc k téhle povídce obecně si můžete přečíst →tady←

Ohromně nadšené a rozjuchané "Ohayo" všem...

24. října 2010 v 23:46 | strigga |  V ráji žbleptařů
good times... bad times
Áno, vím, že jsem rychlá jako šutr vystřelenej z rozbitýho praku, ale víte co, starýho psa novým kouskům nenaučíš...
Takže tady oficiálně končí léto DNES... (pokud tedy ještě dnes tenhle blábol dopíšu.) Měla bych asi dodat, kolik stupňů Celsia nám přinesl poslední letní den, ale naštěstí se nám rozbil teploměr.

Nějak nemám náladu na veselý průpovídky... a taky... tentokrát je mi vážně úplně jedno, co si o tom myslíte. Pro mě všechny tyhle obrázky něco znamenají, možná proto, že je mi smutno, tak nějak útrpně melancholicky, protože mě vždycky tolik mrzelo, že některý věci prostě zůstanou jen v knížkách a filmech a seriálech a naší fantazii, a protože prostě... proto. Já vím, že chápat mě je asi složitý. Taky to po vás nechci.
Obrázkům od mistra Koonyho vděčím už za mnohé, miluju je už kolik let a nejspíš se toho nikdy nezbavím, což mi ale vůbec, ani trochu nevadí. Jejich autor je kouzelník, který mi vždycky učaruje jejich dokonalostí. Nevím proč. Je to prostě tak. Myslím, že některé věci nemusí mít důvod. Takže je tu  máte zase. Zase jednou. Japonská melancholie... heh.

Good times, bad times... vybrala jsem to jednoduše proto, že to dokonale vystihuje život každého člověka. Chvíli je líp, chvíli hůř. O ničem jiným to není. Chmm.

A ten obrázek úplně dole vlevo, co jde jen stěží vidět... ten jsem si prostě neodpustila. /úsměv/ Stejně by vám nejspíš nic neřekl, ani kdybyste ho pořádně viděli.

:-) No jo... bez smajlíka by to bylo fakt ponurý. Nikdy nic není tak zlý, jak se zdá. Tak se (s)mějte.

Něžně surrealisticko-nepojmenovatelné cosi

11. října 2010 v 22:59 | strigga |  Verše z dílny šílené striggy
KATSU!

Um... komu tenhle výkřik něco (někoho) připomněl, ten má jistě právo považovat mě už za absolutního magora. Komu to neříká nic, ten mě za magora považuje tak jako tak, že... jenže... poslední dobou si často říkám, jak by bylo fajn mít tu možnost. Zařvat to slovo, nechat něco jen tak bouchnout, stát v oblaku prachu, který ničí minulost, pak uspokojeně prohlásit "Umění je výbuch", otočit se a s poťouchlým úsměvem odejít. To se tak někdo má. Noo, zpět k tématu.

Je to... není to básnička. A surrealisty nesnáším. Fakticky nevím, co to do mě vjelo. NENÍ to surrealistické. NENÍ. Psala jsem - ne... napsalo se to samo asi tak za půl minuty. Znáte mě. Náhlý popud. Inspirace vám skočí za krk. Okamžik.

Nic v tom nehledejte. Nic v tom není. Nepochopíte to. Nečekám, že to pochopíte.

Plky delší než samotný článek. Gomen nasai.

Copak se to událo...

6. října 2010 v 18:42 | strigga
... V posledních pěti týdnech? Oi, je to jednoduché: drahá stále-a-navždy-schizofrenní strigg se mistrně ukrývala před světem, k čemuž zvolila svou oblíbenou techniku zvanou "John Lennon" (čti - dělala mrtvýho brouka). Tudíž se tu po onu osudnou dobu nic, ale lautr nic neudálo.

Cože? Co jinak? No... nebudete tomu věřit, leč začala jsem psát povídku. Ba co víc! Já nejen začala, dokonce jsem ji málem dokončila! Všechno jsem měla krásně, úhledně- no dobře, to ne - perem napsané v sešitě a v podstatě zbývalo ten úchvatný výtvor jen přepsat, hodit sem a potměšile se chechtat. Ovšem nebojte se, přátelé, zmiňovaný sešit už plných jedenáct dní pohřešuji. Z dosavadního průběhu pátrání se jako nejpravděpodobnější možnost jeví:

1) Nálet UFO za účelem krádeže sešitu
2) Tajemný návštěvník z jiné dimenze, který nechtěl, aby pravda vyšla najevo
3) Náš stále nenasytný pes
4) Má stále nenasytná sestra.

Vyberte si, co chcete.

Ne, vážení, skutečně to není jedna ze stovky dokola omílaných výmluv, jakou by jistě použil jistý H.K., Jednoočko a mistr výmluv všeho druhu hlavně co se pozdních příchodů kamkoli týče. Je to pravda pravdoucí a kdo nevěří, ať tam běží a cestou rovnou sebere ten sešit.

A vy,  kteří byste NÁHODOU chtěli vědět, co JEŠTĚ se u nás v Mordoru událo, jste majitelkou tohoto sídla srdečně zváni na saké pod perex.