Květen 2010

Sauronovo oko vás vidí!

30. května 2010 v 19:10 | strigg |  V ráji žbleptařů
Tak s tímhle layoutem jsem se mořila přesně sto let. Výsledek je žalostný, ovšem už ho sem prostě musím dát, poněvadž kdyby neměl mít využití, asi by mě kleplo. Největší dilema bylo "Rolovat-fixovat?", vyřešila jsem ho rozpočítávadlem. Ententýky, dva špalíky... fixovat!

Jinak... už jsem se těšila, jak se mi v pondělí chirurg pěkně pohrabe v noze, bohužel to ale vypadá, že se to jaksi lepší. A to prosím poté, co jsem byla donucena přetrpět maminčinu šílenou terapii "nech mě nahřát jehlu, já se ti v tom povrtám." Myslela jsem, že umřu bolestí, avšak všemocný Ibalgin to spravil a má noha vypadá kupodivu líp. Škoda.

Tak jo. To je pro dnešek všechno. Snad jen doplním, že všechny obrázky v layi jsou z D-Artu, kromě toho psa, toho jsem fotila já. To oko uprostřed je tak morbidní naschvál, aby vás hlídalo a znervózňovalo a upokojovalo můj nesnesitelný stihomam. Toho nápisu nahoře si nevšímejte. :D A stejně tak faktu, že tenhle layout měl být původně "jarní"... no, mějte se a mejte se!

S.

Volební mišM-A-S-H

28. května 2010 v 19:04 | strigga |  Názorovník
Jelikož jsem opět přivázáná doma, neboť mám pro změnu cosi s nohou (po právě prožitých dvou týdnech mě neustálé zdravotní komplikace přestaly udivovat) a nesmím ven, aby mi "do toho zánětu nevlezla infekce" (vcelku useless opatření, když si vezmete, kolik infekcí musí číhat u nás na zahradě), měla jsem dnes dosti času, abych se zamýšlela nad aktuálními tématy. Zde budete moci pozorovat výsledek jedné z takových mých hluboce filosofických úvah; a bude se týkat tématu více než aktuálního (ano, více, neboť jako obvykle předbíhám svou dobu :)). Téma tedy zní - VOLBY 2010.

Bohužel ještě nejsem věkově způsobilá k tomu, abych mohla sama vhodit do urny svůj hlas. (Což byla krásná metonymie, neboť kdo kdy viděl někoho, jak hází do urny hlas?) Neřeknu vám, koho bych volila, kdybych mohla, poněvadž je to už takový zvyk - ačkoli, pokud jeden už k těm volbám jde a někomu svůj hlas dá, předpokládá se, že se ten člověk nemá za co stydět. Stydět by se měli spíš ti, kteří k volbám vědomě a z vlastního rozhodnutí nepůjdou. Přestože na to mají právo.

Naše malé domácí škubánkové martyrium

25. května 2010 v 22:02 | strigga |  V ráji žbleptařů
Maminka, babička a prostě celý vařeníschopný mančaft naší rodiny si před týdnem odletěl do slunného Egypta. Popravdě, doma jsme zůstali jen já, táta a pes. S tátou žijeme vcelku v symbióze; kupodivu, když uvážím, jak "bezproblémový" vztah spolu máme normálně. Domlouvali jsme se na tom, co kdo budeme dělat, společně fandili hokeji, chtěl mě vzít do kina, zdvořile jsem odmítla, nadiktoval mi, co mám udělat a komu zavolat, já si stejně všechno udělala po svém, jako vždy. Žádná změna, až na tu jeho nesnesitelnou ZODPOVĚDNOST. Ta obvykle spává ukrytá kdesi v hlubinách jeho duše a odmítá vylézt na povrch, teď je to ale k nevydržení - je normální, když za vámi pořád někdo leze do pokoje, něco chce, povídá si, jí tam nebo třeba jen tak kouká z okna a nic neříká? Možná je, ale ne, když jsme doma jenom dva a tudíž je to pořád ten samý člověk. Achjo.

Největším problémem těchto dvou týdnů se ale překvapivě stalo jídlo. Popravdě, tenhle článek píšu, protože mám hlad a je mi špatně a chci, aby už byl čtvrtek a mamka přijela a uvařila něco normálního, víte, třeba kuře, zapečený lilek, šunkofleky, francouzské brambory, COKOLI, jen když to nebude mražená pizza! Píšu ho vlastně jen z čirého zoufaství.

Víte, já totiž UMÍM vařit. Jenže mě to zoufale nebaví a nemám na to čas. A tak se už několik dní stravujeme tak, že nesnídáme, obědváme mimo domov (v mém případě ve škole, což si nejspíš umíte představit) a večeříme pizzu z mrazáku nebo špagety. Ani jedno, ani druhé už nemůžu ani cítit. Tak jsem se dneska večer rozhodla, že uklohním ŠKUBÁNKY. Z pytlíku.

Neměla jsem to dělat.

Začalo to tím, že mi vykypělo mlíko, rozlilo se po celým sporáku, příšerně smrdělo a připálilo se v hrnci. Když jsem pak do něj nasypala ten odporný prášek, jaksi to zmazlavělo, zhoustlo a vypadalo to divně. Nezachránila to ani ta spousta cukru, která měla dokázat, aby to bylo aspoň trochu poživatelné to měla trochu dochutit. Vypadalo to strašně, chutnalo ještě hůř. Navíc táta není doma, vrátí se až zítra večer, takže tu mám plný hrnec hmoty, kterou nikdo nebude jíst, ze které je mi špatně (a to jsem skoro nic nesnědla) a kterou se bojím dát psovi, aby se mu nezalepil žaludek. Nevíte někdo, jestli akvarijní rybičky žerou škubánky?

Kdybyste měl někdo hlad, ale opravdu tak zoufalý hlad, že vám bude jedno, co jíte, zajděte k nám.

Chválatritterovi za mraženou pizzu.

Jdu zvracet. Mějte se. A važte si všeho, co máte na talíři.

Žlutá píseň o kanárovi / Ech

23. května 2010 v 11:00 | DnP, Třetí a PnD |  Mimo téma
Stvořeno na včerejším dokonalém srazu v čajovně zvané Dobrá, s dobrým čajovníkem, v dobrých Pardubicích. Mé skvělé společnice jistě také brzy vloží to, co mají ve svých sešitech, neboť to stojí za to :D (ačkoli uznávám, že to, co tu mám já, je asi nejkratší :-))

Kdo to zhudební, dostane kanárem.

Píseň se zpívala tradičně na svatbách, pohřbech, křtinách, u příležitosti státních svátků, Dne osvobození a při spatření vlaku.

Statistická anomálie

21. května 2010 v 21:33 | strigga |  Verše z dílny šílené striggy
Neptejte se mě, proč se to jmenuje zrovna takhle. Možná byste se mohli zeptat mé ruky, která mi brání normálně přemýšlet, neboť mi do ní neustále vyskakuje křeč. Tak je to nazváno... křečovitě. :)

Kratičká básněnka (skoro jako ploštěnka), nekvalitní, leč mně se líbící momentová záležitost, která ale výjimečně - snad poprvé - není jen okamžikem; tedy, je to okamžik, mžik oka, oka mžik - avšak vyjadřuje i cosi jiného, hlubšího a trvalejšího... možná jenom pro mě, možná i pro vás.

Podívejte se do ječmenného pole, když fouká vítr, připomene vám moře. :)

Kašlu na strukturu kyslíku, k životu mi stačí Lithium!

10. května 2010 v 18:44 | strigga |  V ráji žbleptařů
Mám na příliš mnoho věcí jiný názor než ostatní lidé. Buď proto, že se musím už z principu vždycky od ostatních lišit, nebo proto, že se ostatní musí už z principu vždycky lišit ode mě. Pravděpodobnější je to druhé. Ačkoli se to těžko posuzuje.

  1. Drazí (zesnulí), musím vám oznámit skvělou novinu.
  2. Příští víkend se budu fotit! 
  3. A to prosím v převleku uklízečky (tj. se smetákem) nebo v převleku reportéra (tj. s papírovou krabicí s nápisem KAMERA, aby to bylo všem jasné).
  4. Dělám to samozřejmě jen proto, že celý organizační tým našeho skvělého, krásného tábora, musí být řádně obrazově zdokumentován. I když jde jen o uklízečku zkříženou s reportérem.
  5. Nevím proč, ale když poslední dobou zaslechnu Nirvanu, mám chuť křičet a skákat s rukama nad hlavou.
  6. (Kdo zná Lithium, tomu už určitě došlo, že titulek článku není zas takový šílený žvást.)
  7. A teď vážně...
  8. MÁM TOTIŽ STRAŠLIVÉ DILEMA.
  9. Carmen se mi bude smát.
  10. Raven se mi bude smát.
  11. Všichni se mi budou smát.
  12. V životě jde totiž o to jediné:
  13. MŮŽE ČLOVĚK ZVÍTĚZIT NAD SVOU ZÁVISLOSTÍ NA KAFI?
  14. Poslední dobou mě přepadávájí prapodivné stavy. Mám hlad, zvednu se, jdu k automatu na školní chodbě. Dojdu k němu, přestanu mít hlad a hlodavý hlas v hlavě na mě začne ječet "DEJSIKAFEDEJSIKAFEDEJSIKAFE". Nikdo ho neslyší, což je divné, poněvadž řve jak na lesy.
  15. Tak se rezignovaně vrátím do třídy, sednu si do lavice a vzápětí dostanu hlad.
  16. Kafe nepiju víc než tři měsíce. Začalo to až teď.
  17. Myslím, že se zase budu muset naučit žít s pocitem, že člověk holt JE na něčem ZÁVISLÝ a nepřežije bez toho. Tedy pokud nechce do zešílení poslouchat ten uječený chraplavý diskant někde ve svých hemisférách.
  18. NESNÁŠÍM ten pocit.
  19. Zabte mě. Smějte se mi. Komentujte.

Střípky z Fialového ústavu

4. května 2010 v 18:28 | Strigg Jarem (Po)Stižená |  Střípky roztříštěných zrcadel
... Čímž opravdu není myšlen ústav pro chorobomyslné, ačkoli naše škola do něj občas nemá daleko.

Ano, vážení imaginární přátelé (vzhledem k počtu komentářů za poslední týden se nejspíš s pojmem "imaginární" ani moc nepletu), tyto střípky byly sepsány jakožto oslavná óda Ústavu našemu, pověstí elitního gymnázia slovutně slynoucímu. Zdržím se trapného kopírování Šimka s Grossmanem, které by mi tu až provokativně sedělo, a přejdu na věc.

Střípečků je pět a týkají se čtyř učebních předmětů, přičemž ten poslední je inspirován nedávnou událostí, neboť přesně toto náš drahý pamprésor prohlásil, ovšem s tím, že jsme to neviděli napsané, takže v nás slovo "Uhry" vyvolalo poněkud jiné asociace.

Užívejte Jara. A koukejte komentovat, vy ztritterovatělá smečko buchanek obecných!