Únor 2010

Hlášení z tajícího Mordoru

21. února 2010 v 17:53 | strigga |  V ráji žbleptařů
Mí milí drazí (zesnulí) přátelé (stop), tento článek píšu jen proto (stop), abych vás, třesoucí se strachy v pohodlí svých domovů (stop), uklidnila a přesvědčila, že mi skutečně nic není, že jsem stále naživu a stále vyvíjím činnost jak dýchací, tak literární. Samozřejmě dobře vím, že jsem tu před nějakou dobou napsala rozhořčený artikl o tom, jak mne štvete, když nepíšete. Nutno podotknout, že jste se moc nenapravili.

Nebudu vám však lhát, že bych snad já přestala psát proto, že nepíšete vy, ne. Nepsala jsem čistě proto, že nebylo co. V posledních dnech mám téměř neustále neodolatelnou chuť vzít si tužku a papír a něco napsat, jenže když už tak učiním, nic mě nenapadá. Přinejlepším hlouposti, a psát dvě hodiny něco, o čem víte, že se vám to nakonec nebude líbit, je ohromná ztráta času. Proto zde, prostě řečeno, nepřibyla ani čárka.

Namísto psaní jsem tedy přečetla podruhé stejnou knížku, podruhé se neúspěšně pokusila přečíst Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou, dostala pětku z řezů těles, napsala další matematickou pohromu a navrch se definitivně upsala do biologicko-chemického semináře a do semináře s prapodivným názvem "Dějiny a kultura 20. století". Mohla bych se samozřejmě přihlásit na španělštinu a společenské vědy, jako to udělala polovina mých spolužáků, jenže to mi připadalo trapné a neoriginální. Nikdy jsem neměla ráda stereotypy, a přece nepůjdu na seminář, kam se hlásí padesát lidí, jen proto, abych nebyla za blázna, když už za něj stejně jsem. Takže ze mě budet mít biochemika se znalostmi o dvacátém století. (Chtěla jsem napsat "Komu se to nelíbí, ať si -***- políbí, jenže jsem usoudila, že je mi koneckonců jedno, co děláte se svým pozadím.)

Konec hlášení.

KDO NEPÍŠE, NENÍ ČECH!

9. února 2010 v 18:55 | strigga |  V ráji žbleptařů
Miluju, doopravdy MILUJU, když se člověk píše s článkem, na který se mu poté všichni věrní čtenáři vyplajznou, slovem V Y P L A J Z N O U. Takže vám tedy mnohokrát děkuji za všechny ohlasy k předešlému článku. Mám vás ráda. *ironicky zironizovaný parabolický ironík*

Jenže, víte, já píšu jen ze zoufalství z toho, že nepíšete vy. Slovem V Y. A myslím to vážně. Takový žblept, jako byl minulý článek, bych nikdy nenapsala, nebýt toho, že žádný z mých denně s očekáváním okukovaných blogů se nerozrostl o další článek už kdovíjak dlouho. Tedy za to můžete vy. Slovem V Y.

Apeluji tedy na vás! Pište, pište a pište! Tím, že nepíšete, vy zatracená bando hematofágů, mě degradujete, slovem D E G R A D U J E T E, snižujete mou úroveň, urážíte mne a nutíte mne psát stále větší a kapitálnější blbákoviny. Tento článek budiž toho důkazem.

Tímto tedy vyhlašuji INTERREGNUM, aniž bych věděla, co to je! Prostě koukejte psát. Štvete mě a věřím, že mě nechcete mít na svědomí. A interregnum už vůbec ne!

IN MEMORIAM, vaše degradovaná

Strigg.

Tichá dohoda

7. února 2010 v 14:38 | strigga |  Názorovník
Povím vám o jedné takové tiché dohodě. O tiché dohodě, která vznikla zcela náhodně vinou jednoho člověka, a přitom byla mlčky a tiše přijata lidmi, kteří viníka v životě neviděli. O tiché dohodě, kterou bez námitek přijali dokonce i lidé, jež se obvykle hlasitě ozývají kvůli každé hlouposti a rozčilují se nad nepozorností jiných. Která byla zvláštní ukázkou lidského souznění, spolupráce a empatie. A která byla násilně vyzrazena mně velmi blízkým člověkem, člověkem, který nemá ani tušení, jak mi to zvláštně připomnělo jeden velmi starý případ.

Začalo vás to zajímat? Račte dále pod perex...