A tak se toulám světem pod hvězdami

5. května 2017 v 7:55 | strigga |  Verše z dílny šílené striggy
Žiju!

V dubnu jsem se, jako už tradičně, vyskytovala převážně na DMD. Kromě toho jsem absolvovala několik skvělejch výletů, dračák, přečetla pár knížek, chodila do práce, cvičila (dokud mě neskolila nějaká chřipka či co - ale od příštího týdne zase začnu! :)) a bylo to.. prostě fajn, i když někdy vyčerpávající. Taky jsem, i když zpětně nějak nechápu kdy, měla čas i na přemýšlení, a zvlášť jedno páteční Povzbudivý povídání na sosácích mě inspirovalo k několika věcem, který hodlám v brzký době zrealizovat. Udělat si život trochu smysluplnější. A k tomu.. no.. ale o tom zase jindy. (Někdy, až v tom budu mít sama víc jasno.)

Tohle mě napadlo tuhle předevčírem v práci (evidentně je to inspirativní prostředí :D), nejsou to verše, nýbrž nějak do podoby strof poskládaná próza, což je formát, kterej mi poslední dobou dost vyhovuje :D, a je to hodně inspirovaný touhle úžasnou písničkou (už jsem říkala, že jsem v dubnu taky objevila několik skvělejch písní?) a názvem alba, ze kterýho pochází. Autorovi děkuju, hrozně jsem si to psaní užila. :)
 

O ztraceném kuřátku & Otázky

9. března 2017 v 8:04 | strigga |  Verše z dílny šílené striggy
Možná bych mohla zapřemýšlet nad založením nový rubriky - jmenovala by se třeba nějak jako "Z čeho se potřebuju vypsat, ale neumím tomu dát smysluplnou prozaickou ani básnickou podobu, a tak prostě vrším věty na sebe a doufám, že mi to tam někde odpustí"..

To by se ovšem nevešlo do menu. Tak třeba "ZČSPVANTDSPABPATPVVNSADŽMTTNO". Jo. To je mnohem lepší, vážně.

Tak, a odteď používám Firefox.

8. března 2017 v 10:41 | strigga |  V ráji žbleptařů
Nedávno (asi před měsícem a kousek) v tichosti uběhlo deset let od chvíle, co jsem si jako třináctiletá "slečna" (která tehdy byla přesvědčená, že se měla spíš narodit jako kluk) založila tohle místo. Deset let. Neuvěřitelný. Může to být třeba.. osmina života. Nebo i desetina, když máte štěstí (?). Za tu dobu se ze mě stal jiný člověk, protože nikdy, ani jediný den nezůstáváme úplně, stoprocentně stejní.. ale myslím, že ten základ mi zůstal. Tohle místo, a všechno, co se kolem něj za ty roky dělo, všechny ty příchody a odchody lidí, kteří mi zasáhli do života; to všechno mi dalo mnohem víc, než bych tehdy čekala. Je to pro mě jedna z nejdůležitějších kapitol v životě vůbec. Dala mýmu životu směr, i když se od něj dost často odchyluju a nevím, kam vlastně mířím ani jak a kam dál. Dala mi, před lety, když se tenhle svět začal ztrácet, zvláštní smutek, kterej se ve mně drží dodneška a kterej se časem přetvořil v něco většího, mnohem, mnohem většího - v něco, co neumím pojmenovat, ale co mě drží tady, a co mě tu drželo vždycky. Neumím odejít. A ani nechci. I když se někdy zdá, že to nemá žádný smysl, ono.. někde hluboko má. Neumím to vysvětlit. A asi ani nechci. Mám pocit, že kdybych to vysvětlit uměla, ta věc by.. zmizela. A ve mně by zůstala díra, srovnatelná s tou, která zůstane, když zemře někdo, koho jste měli rádi. Protože umře část vás samých.

No nic. Vím, že tady sentimentálně žvástám.. občas si to nějak neumím odpustit. Někdy si připadám jak osmdesátiletá, ach jo :)
 


Čas voní kvítku vřesový

2. března 2017 v 8:35 | strigga |  Verše z dílny šílené striggy
Tak jsem se (místo tvorby referátu, který mám za dvě hodiny, haha) probírala starými fotkami, z nichž by bylo možno ve fotošopu něco stvořit (díky, Blanch a Carmen, že u mě podporujete již tak rozvinutou prokrastinaci), a přitom jsem našla ji. Je sice z roku 2014, ale nějak.. ji mám prostě ráda a přijde mi škoda, aby tu nebyla. Je taková.. hodně moje. A pamatuju si přesně ten pocit, když jsem ji psala - na vrcholu Warschenecku, necelých 2400 metrů nad mořem, v mlze a zimě, zatímco se mi na vaříku za karimatkou vařily těstoviny. :)))

Pro tebe

12. února 2017 v 1:18 | strigga |  Verše z dílny šílené striggy
Co na to říct?

Snad jenom - světe div se, já snad poprvé v životě dobrovolně napsala něco o lásce! :D


Jarní havrani

5. února 2017 v 16:40 | strigga |  Verše z dílny šílené striggy
Ehm.. co na to říct. Tall mi kdysi řekl, že jsem depresivní autor. Komukoli jsem to řekla, myslel si, že to není pravda.. ale já mám popravdě za to, že je. Poslední dobou navíc bojuju s tím, jak vyjádřit a dostat ven pocity, který se ve mně hromadí.. možná už neumím bejt tak intuitivní jako dřív? Možná jsem si přestala tolik věřit. Každopádně, tohle je něco jako první vlaštovka. Napsaná narychlo, v práci, jak mi přišla pod ruku, neotesaná, s ostrými hranami.. ale taková má být. Symboly mi stejně nikdy moc nešly. :)

Doufám, že se máte dobře.

MMXVI aneb Jedno bilancování nestačí, drahoušku

3. ledna 2017 v 8:26 | strigga |  Z deníku jahodového maniaka
Třicátýho prosince jsem měla takovej nádherně klidnej den sama pro sebe. To se poslední dobou skoro nestává (a chybí mi to, holt jsem nenapravitelný samotář) - a tak jsem z toho byla lehce v euforii. Vzala jsem psa (ne svýho, ale lepší než drátem do voka) a šli jsme se toulat do lesů a okolních vesnic (to se normálně taky nedá, protože teď žiju ve městě a nemám tam psa). Po návratu jsem dobrodružně navštívila místní Vietnamce a umatlala marinádu na kuře. A jelikož jsem zjistila, že je mi u toho zima a obrazovčička už zase ukazuje, že je uvnitř necelých devatenáct stupňů, rebelsky jsem v cizím domě zapla topení (hlavně to na mě prosím vás nepráskněte) a rozdělala oheň v krbu.

A někde mezi tím, myslím, že někde u marinády, ale možná taky ještě venku, jsem si vzpomněla na existenci tohohle dotazníku. A tak jsem se uvelebila na gauči, omotala se dvěma dekama, protože vytopit dvoupatrový dům chvíli trvá, a pustila se do toho. Protože je to konečně cesta, jak si v hlavě aspoň část těch věcí trochu srovnat. A myslím, že se mi to i trochu povedlo.

Pak jsem dlouho přemýšlela, jestli to zveřejnit.. ale víte co, kašlu na to. Kde jinde než tady už by to mělo být? Doufám, že jste si užili svátky a vstupujete do novýho roku s nadějí. :)

Kam dál