Mraky

27. února 2018 v 18:29 | strigga |  Verše z dílny šílené striggy
Tak jo. Asi tak sto let sem nic nenapíšu a pak, abych plynule navázala, přidám totální depku. :D Musí to vypadat, že mám děsně depresivní život. Ale tak to není. Jen mě opravdu hodně zasáhla tahle hudba - přímo inspirovaná hurikánem Sandy z roku 2012. Hodně mi připomněla Philipa Glasse a psaní Nároku na světlo. Je podobně naléhavá, podobně silná a vypovídající a plná bolesti a přitom prostě - ne jednoznačná. On má asi každej někde v sobě svůj soukromej hurikán. A na struny toho mýho to zabrnkalo hodně silně. Pusťte si ji.

A tak nějak zase jednou doufám, že se máte hezky.
 

Časem

11. prosince 2017 v 7:07 | strigga |  Verše z dílny šílené striggy
Prosím, berte to s rezervou. Mívám hodně depresivní chvíle, ale pak taky chvíle - a je jich víc - kdy si tohle vůbec nemyslím. Nebo trochu myslím, ale zapřísahám sama sebe, že tak nikdy neskončím. A i ta moje podivná nesmyslná (naivní?) víra v lidi mi říká, že takhle nikdo nežije. Že by to ani nebyl život. Tak.. snad. Ale nějak jsem měla pocit, že by to tu mělo být. Koneckonců, jsem to taky já.

Snad se máte hezky. :)

Čarodějka

1. listopadu 2017 v 11:23 | strigga |  Verše z dílny šílené striggy
Ministřípeček. Nicneříkající. Aby bylo jasný, že pořád žiju, píšu nesmysly, a tak.

Dospělej život je fakt divná věc...

 


Mlha a jeřabiny

17. srpna 2017 v 8:11 | strigga |  Verše z dílny šílené striggy
Okay. Dlouho jsem nic nenapsala. Poslední dobou mi to ani moc nejde, nedokážu nic dokončit, marně se hledám a ztrácím se.. ale dneska jsem brzy ráno vyšla na terasu a nějak to nešlo jinak. Tak se na mě prosím nezlobte. Ani nevím, jestli to k sobě patří. Je to jen pokus po dlouhý době, pokus přenýst pocit na papír.. a jsem ráda, že tu je. Potřebuju to. Chybí mi to. Strašně moc.

A tak se toulám světem pod hvězdami

5. května 2017 v 7:55 | strigga |  Verše z dílny šílené striggy
Žiju!

V dubnu jsem se, jako už tradičně, vyskytovala převážně na DMD. Kromě toho jsem absolvovala několik skvělejch výletů, dračák, přečetla pár knížek, chodila do práce, cvičila (dokud mě neskolila nějaká chřipka či co - ale od příštího týdne zase začnu! :)) a bylo to.. prostě fajn, i když někdy vyčerpávající. Taky jsem, i když zpětně nějak nechápu kdy, měla čas i na přemýšlení, a zvlášť jedno páteční Povzbudivý povídání na sosácích mě inspirovalo k několika věcem, který hodlám v brzký době zrealizovat. Udělat si život trochu smysluplnější. A k tomu.. no.. ale o tom zase jindy. (Někdy, až v tom budu mít sama víc jasno.)

Tohle mě napadlo tuhle předevčírem v práci (evidentně je to inspirativní prostředí :D), nejsou to verše, nýbrž nějak do podoby strof poskládaná próza, což je formát, kterej mi poslední dobou dost vyhovuje :D, a je to hodně inspirovaný touhle úžasnou písničkou (už jsem říkala, že jsem v dubnu taky objevila několik skvělejch písní?) a názvem alba, ze kterýho pochází. Autorovi děkuju, hrozně jsem si to psaní užila. :)

O ztraceném kuřátku & Otázky

9. března 2017 v 8:04 | strigga |  Verše z dílny šílené striggy
Možná bych mohla zapřemýšlet nad založením nový rubriky - jmenovala by se třeba nějak jako "Z čeho se potřebuju vypsat, ale neumím tomu dát smysluplnou prozaickou ani básnickou podobu, a tak prostě vrším věty na sebe a doufám, že mi to tam někde odpustí"..

To by se ovšem nevešlo do menu. Tak třeba "ZČSPVANTDSPABPATPVVNSADŽMTTNO". Jo. To je mnohem lepší, vážně.

Tak, a odteď používám Firefox.

8. března 2017 v 10:41 | strigga |  V ráji žbleptařů
Nedávno (asi před měsícem a kousek) v tichosti uběhlo deset let od chvíle, co jsem si jako třináctiletá "slečna" (která tehdy byla přesvědčená, že se měla spíš narodit jako kluk) založila tohle místo. Deset let. Neuvěřitelný. Může to být třeba.. osmina života. Nebo i desetina, když máte štěstí (?). Za tu dobu se ze mě stal jiný člověk, protože nikdy, ani jediný den nezůstáváme úplně, stoprocentně stejní.. ale myslím, že ten základ mi zůstal. Tohle místo, a všechno, co se kolem něj za ty roky dělo, všechny ty příchody a odchody lidí, kteří mi zasáhli do života; to všechno mi dalo mnohem víc, než bych tehdy čekala. Je to pro mě jedna z nejdůležitějších kapitol v životě vůbec. Dala mýmu životu směr, i když se od něj dost často odchyluju a nevím, kam vlastně mířím ani jak a kam dál. Dala mi, před lety, když se tenhle svět začal ztrácet, zvláštní smutek, kterej se ve mně drží dodneška a kterej se časem přetvořil v něco většího, mnohem, mnohem většího - v něco, co neumím pojmenovat, ale co mě drží tady, a co mě tu drželo vždycky. Neumím odejít. A ani nechci. I když se někdy zdá, že to nemá žádný smysl, ono.. někde hluboko má. Neumím to vysvětlit. A asi ani nechci. Mám pocit, že kdybych to vysvětlit uměla, ta věc by.. zmizela. A ve mně by zůstala díra, srovnatelná s tou, která zůstane, když zemře někdo, koho jste měli rádi. Protože umře část vás samých.

No nic. Vím, že tady sentimentálně žvástám.. občas si to nějak neumím odpustit. Někdy si připadám jak osmdesátiletá, ach jo :)

Kam dál